1
Oponentský posudek Ondřeje Švece na disertační práci Mgr. Josefa MatouškaEpoché as a guideline to (inter)subjectivity. On the extent of Husserl‘s methodological influence on Levinas and Sartre (FHS UK, Praha, 2023).
Josef Matoušek si ve své disertaci klade za cíl představit Lévinasovu a Sartrovu fenomenologii v mnohem těsnějším propojení, než je v dosavadní literatuře běžné. Jako sdílenou půdu obou koncepcí si vytyčil jejich osobité navázání na Husserlovu teorii intencionality . Toto rozhodnutí je dle mého soudu oprávněné, neboť společné jmenovatele i zásadní rozdíly Sartrova a Lévinasova díla lze odhalit právě v tom, do jakých důsledků každý z nich rozvádí základní ztotožnění subjektivity s intencionalitou a s transcendencí. Nejvýrazněji pak tyto rozdíly vystupují samozřejmě v závěru práce, který je věnován srovnání Sartrovy a Lévinasovy analýzy setkání s druhým. Pro svou disertaci si přitom autor zvolil jako vodítko knihu Kris Sealey Moments of Disruption, zatím nejucelenější komparativní studii věnovanou Sartrovi a Lévinasovi. Také ona začíná svou práci srovnáním Sartrova a Lévinasova pojetí subjektivity, včetně Sartrovy kritiky Husserla, a přes analýzu Sartrovy Nevolnosti dochází až k závěrečnému porovnání Sartrova a Lévinasova popisu toho, jak setkání s druhým zpochybňuje původně egocentrické rozvrhování světa a povolává mou svobodu k zodpovědnosti. Oproti jejímu dílu věnuje Matoušek pečlivější pozornost způsobu, jímž Sartre a Lévinas kriticky navazují na Husserla a zároveň z něj přejímají více motivů, než jsou s to explicitně přiznat.
Obsahová stránka disertace
V 1. kapitole autor představuje návaznost Husserlova fenomenologického projektu na Descartovu radikální metodickou skepsi. Oproti původní verzi disertace se podrobněji věnuje vymezení pojmu cogito a sebe-jistoty s ním spojené, tak jak je argument nezpochybnitelnosti sama prezentován v Meditacích o první filosofii. To je chvályhodné a kapitola je o něco organičtěji začleněna do celku předkládané úvahy, byť by i k této nové verzi bylo možné mít námitky. Sama návaznost Husserlova projektu na Descarta totiž není nic objevného a bylo by možné se ptát, co tedy kapitola přináší navíc oproti stávajícímu stavu vědění. Snad by bylo možno lépe opodstatnit její místo v celku disertace tím, že by se autor soustředil na parciálnost způsobu, jímž Lévinas i Sartre recipují Husserlovo dílo, jako by jeho těžiště spočívalo v tzv.
karteziánské cestě.1 Tu přitom jednak Husserl sám vystavuje kritice,2 jednak jsou zde jiní francouzští interpreti jako například Merleau-Ponty, kteří Husserlovo dílo vykládají zejména skrze jeho pozdní ontologii přirozeného světa. Bylo by pozoruhodné sledovat, jakými postupnými krůčky se husserlovská fenomenologie ve své francouzské recepci emancipovala od této nálepky karteziánství, jejímž prizmatem byla v důsledku věhlasu Husserlových přednášek na Sorbonně poněkud jednostranně vykládána i kritizována.
1 srov. I. Kern, Husserl und Kant. Eine Untersuchung über Husserls Verhältnis zu Kant und zum Neukantianismus (Phaenomenologica, sv. 16), Den Haag 1964
2 srov. např. E. Husserl, Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie. Praha: Academia, 1966. s. 177- 178.
2
V kapitole II. autor pojednává zejména o způsobu, jímž Sartre a Lévinas navázali na Husserlovo rozvinutí argumentu cogita v celkovou teorii intencionality a subjektivity. Jeho vlastní interpretační výkon zde spočívá zejména v redefinování prereflektivního vztahu vědomí k sobě samému v termínech afektivity. Tento krok by si podle mého soudu zasloužil důkladnější rozvinutí: je například Sartrovo pojetí netematického sebevztahu v prereflektivním vědomí nějak spojeno s časovým vědomím z Husserlových přednášek? Nebo je třeba naopak vidět tento Sartrův prereflexivní obrat jako kritiku Husserlova intelektualismu a hypostáze transcendentálního ego? Pokud by autor více rozvinul tuto komparaci, mohl by pak také odhalit nové a dosud málo probádané paralely mezi Sartrovou kritikou filosofie založené na ego a Lévinasovou ranou kritikou Husserlova intelektualismu (jejíž důkladnější začlenění do nové verze práce vítám), který tkví v primátu uděleném objektivizujícím aktům vědomí.
III. kapitola (str. 73-94) je převážně souhrnem již dříve a jinými autory lépe provedeného výzkumu ohledně recepce Husserlova díla ve francouzském kontextu. Oproti první verzi předložené disertace lze sice ocenit, že už nejde o pouhou parafrázi historiografické analýzy Christiana Duponta; zároveň však nelze říci, že by současná kompilace dalších zdrojů nějak podstatněji přispěla k upřesnění perspektiv, z nichž k Husserlovi přistupovali Sartre a Lévinas.
Jak jsem již uváděl výše, taková kapitola by mohla být organicky začleněná do celku práce, pokud by se zaměřila například na jednostrannost výkladu Husserlova díla skrze jeho karteziánskou část, která minimálně v meziválečném období zastínila odlišné rozměry Husserlova fenomenologického projektu.
Na začátku kapitoly IV (str. 95-134) autor konečně přichází k hlavnímu tématu své práce, jímž je srovnání Sartra a Lévinase z hlediska jejich pojetí subjektivity a intersubjektivity za využití předchozí studie K. Sealey. Autorův hlavní odstup od jejího výkladu spočívá v nedostatečnosti výkladu Sartrova pojetí intencionality-jako-transcendence. Nesnáz, kterou K. Sealey identifikuje v Sartrově koncepci vědomí, které sebe sama stále překračuje, uniká si a nemůže se tedy žádným neobjektivizujícím způsobem zachytit, je podle něj řešitelná. Odpovědí na dané nesnáze je podle něj ne-intencionální intencionalita, na kterou poukazuje Zahavi ve své knize Self-awareness and alterity (1999). Na str. 158 z toho pak autor vyvozuje, že nelze klást do protikladu „intencionalitu jako transcendence“, kterou Sealey považuje za klíčový motiv raného Sartra, s „intencionalitou jako excendencí“3 [intentionality-as-excendence], kterou K.
Sealey připisuje Lévinasovi.
Těžiště celé práce leží podle mého názoru v její poslední kapitole (str. 135-156), která představuje skutečnou komparativní studii Lévinasova a Sartrovy fenomenologie. Zde se J.
Matoušek snaží doložit, že oba autoři sdílejí více společného, než je v současné interpretační tradici uznáváno. Originalitu této komparace do jisté míry snižuje fakt, že její nejvýraznější teze jsou převzaty z knihy K. Sealey, která již dostatečně pojmenovala jak hlavní rozdíly, tak i společnou půdu, kterou oba francouzští fenomenologové sdílejí. Společným jmenovatelem obou koncepcí je proměna mého bytí způsobená setkáním s konkrétním Druhým, v obou
3 Jedná se o Lévinasův neologismus z r. 1935, jímž Lévinas označuje nutnost překročení bytí (směrem k dobru).
3
případech dokonce popisovaná jako „trauma“. První rozdíl je ten, že zatímco u Sartra je druhý především ohrožením mé svobody, u Lévinase je spíše podmínkou možnosti jejího uplatnění.
Druhým zjevným rozdílem mezi Sartrem a Lévinasem je především odlišnost paradigmatu, z nějž odvozují své závěry ohledně jinakosti druhého: zatímco Sartrovým modelem je objektivizující pohled, Lévinas svůj fenomenologický popis setkání s druhým zakládá na příkladu promluvy a naslouchání řeči druhého, který již řečené může vždy překročit svými dalšími slovy.
Autor má pravdu ve své kritice K. Sealey, že je nanejvýš obtížné přisuzovat Sartrovi i Lévinasovi společnou pozici, podle níž je to právě druhý jakožto perzekuovaný a utiskovaný, kdo nejpodstatnějším způsobem zpochybňuje onen fundamentální rozvrh mé existence jako výkonu svobody. J. Matoušek dále správně zdůrazňuje, že Druhý hraje u autora Bytí a nicoty odlišnou ontologickou funkci a u Lévinase zase nejde zcela jednoduše mluvit o nějakém
„fundamentálním rozvrhu“. Přesto bych si dovolil se autorky Moments of Disparity zastat: když mluví o Sartrově svobodě jako zpochybněné a otřesené utiskovaným druhým, očividně odkazuje na svou předchozí analýzu politických statí a postojů Sartra z období poválečného, včetně Kritiky dialektického rozumu. Když pak zmiňuje Lévinasovo zpochybnění mé svobody, má tím bezpochyby na mysli způsob, jímž má vystavenost druhému způsobuje zpochybnění mého původně egocentrického rozvrhu sebe i světa. A tento společný jmenovatel mezi oběma autory jí navíc nijak neznemožňuje činit jasná rozlišení mezi jejich přístupy tam, kde je to třeba.
U příležitosti obhajoby bych tedy rád položil autorovi disertace otázku, v čem spočívá hlavní odlišnost jeho vlastní identifikace společných motivů a rozdílů mezi Sartrem a Lévinasem od způsobu, jímž tyto shody a rozdíly předestřela v Moments of Disruption Kris Sealey.
V celé práci je nadměrné a z mého pohledu nepřijatelné množství nedbalých formulací, jako například „For Levinas, the most significant boon of intentionality does not consist of it being some new form (or source) of knowledge“ (s. 65), či chybných transkripcí původních titulů, jako například « Le cogito Lévinasienne : Lévinas et Descartes » (Tamt.) Zůstaly též četné překlepy, navzdory mému upozornění, že disertace by měla jít k obhajobě v přísně revidované podobě. Pokud se navíc tyto překlepy mísí s velmi aproximativním užitím angličtiny, plynulou četbu předloženého textu to značně ztěžuje: „For this end, I will utilize as the source of the most of the fractographical and historical connotations an exceptionally informative book by Christian Dupont“. (str. 74)
Navzdory výše uvedeným výtkám lze říci, že autor v nové verzi své disertace zohlednil námitky, které mu byly předloženy v předchozích posudcích, a o něco lépe také vymezil svou vlastní pozici v kontrastu s analýzou, kterou v systematičtější podobě předvedla Kris Sealey. Práci proto doporučuji k obhajobě.
V Praze dne 28. 2. 2023 Ondřej Švec, Ph.D.
