Mgr. Marek Suk

Univerzita Karlova Filozofická fakulta

Ústav hospodářských a sociálních dějin

Moderní hospodářské a sociální dějiny

Disertační práce

Mgr. Marek Suk

Názorové střety a hledání kompromisů. Genealogie a typologie konfliktů v Chartě 77 (1977-1989)

The Opinionclashes and Searching for Compromises. The Genealogy and Typology of Conflicts in Charter 77 (1977–1989)

Vedoucí práce doc. PhDr. Michal Pullmann, PhD.

Praha 2022

Prohlašuji, že jsem disertační práci napsal samostatně s využitím pouze uvedených a řádně citovaných pramenů a literatury a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne 29. 10. 2022 Mgr. Marek Suk

Abstrakt dizertační práce

Cílem mé dizertační práce je detailně rozkrýt Chartu a popsat méně probádané nebo neznámé aspekty jejího působení. Jsou to: 1) hledání účinné právní obrany proti tlaku tajné policie a vhodných způsobů práce; 2) osvojování principů demokratické diskuse; 3) proces tvorby dokumentů Charty. Kladu si následující otázky: Jakým „výrobním procesem“ prošlo Základní prohlášení Charty a další klíčové dokumenty? Kdo a v jaké míře se do něj zapojoval? Jaké problémy přitom vznikaly a jak byly řešeny? Kdo jménem Charty rozhodoval a jaké následky to přinášelo? Jak se vyvíjely vztahy mezi centrem a periférií Charty? Co bylo důvodem zklamání chartistů a kdo se kvůli tomu s Chartou rozešel? Jaké se vyvíjely vztahy mezi zástupci jednotlivých proudů, kteří se sešli v Chartě? V čem byl jejich přínos a za co byli ostatními kritizováni? Jak reflektovali chartisté nepolitickou politiku? Kdo patřil mezi odpůrce nepolitické politiky a v čem byly (a nadále jsou) jeho argumenty cenné? V jaké míře se chartisté této politiky drželi, či se od ní odkláněli na konci osmdesátých let, kdy se normalizační režim propadal do stále hlubší krize? Čím je nepolitická politika limitovala? Jak se chartisté stavěli k perspektivě, že by Charta přijala jinou koncepci než obranu lidských a občanských práv? Jak se změnilo na konci osmdesátých let jejich jednání z hlediska typologie protirežimního jednání?

Představuji Chartu jako „laboratoř občanské společnosti“, jedinečnou „dílnu“, „živý organizmus“ a „školu“, ve které si chartisté osvojovali zásady dialogu, tolerance, zapojování všech zainteresovaných do klíčových aktivit a v neposlední řadě schopnost řešit vzájemné konflikty nenásilně a bez nesmiřitelnosti.

Klíčová slova

Charta 77, „chartistická dílna“, konflikt, dialog, tolerance, dokument Charty, nepolitická politika, centrum a periférie Charty, signatář, chartisté.

Abstract of the Thesis

The goal of my thesis is to uncover Charter 77 and describe less researched or unknown aspects of its aktivity such as: 1) searching for effective forms of legal defence against the secret police pressure and for appropriate ways of working; 2) adopting the principles of democratic discussion; 3) the process of creation of the Charter Documents. My research questions are: What was the „production proces“ of the Charter's Declaration and other key documents? Who was involved in it and to what extent? What problems were coming up and how they had been solved? Who was making decisions on the behalf of the Charter and with what consequences? What were the reasons for dissapointment of some Chartists and who separated from the Charter? What development did the relations between the representatives of the various oppositional currents within the Charter undergo? How did they contribute and what were they criticized for by others? How did the Chartists reskond to the non-political politics? Who opposed it and in what ways were (and still are) these objections valuable? To what extent did they maintain this notion or deviate from it in the late 1980s, when the normalization regime was sinking into an ever deeper crisis? In what ways were they restricted by non-political politics? What was the Chartists‘ position on the possibility of the Charter adopting a concept other than the defence of human and civil rights? How did their actions change in the late 1980s in terms of the typology of anti-regime conduct?

I present the Charter as the „Laboratory of the Civic Society“, the „Living organism“, the specific „Workshop“ and a „school“ where the Chartists were learning the principles of dialogue and tolerance.

Key Words

Charter 77, „chartistic workshop“, conflict, dialogue, tolerance, Charter documents, centre and periphery of the Charter, non-political politics, signatory, chartists.

Poděkování

Děkuji svému školiteli doc. PhDr. Michalu Pullmannovi PhD., kolegům ze semináře a lidem z grantového projektu Dějiny Charty 77 za cenné připomínky. Dále chci poděkovat zaměstnancům knihovny Libri Prohibiti, jmenovitě Jiřímu Něničkovi, který mi velmi pomohl při dohledávání klíčových dokumentů. Velký vděk náleží mé manželce Hance, která mi vytvořila ideální prostředí pro napsání dizertační práce.

Obsah

1. Úvod 9

1. 1 Pojmy spjaté s Chartou a zdroje inspirací 9

1. 1. 1 Lidská práva 9

1. 1. 2 Transnacionální perspektiva a Charta 16

1. 1. 3 Disent, disidenti, opozice, odpor, rezistence 17

1. 1. 4 Signatáři, chartisté, dokumenty Charty 20

1. 2 Koncepce dizertační práce, zdroje inspirace

a položení základních otázek 22

1. 3 Pramenná základna a metody 28

2. Vznik Charty a hledání způsobů její práce 32

2. 1 Jak se Charta 77 zrodila? 32

2. 2 Jak čelit represím? 34

2. 3 Vznik a fungování Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných 39

2. 4 Přípustná míra organizace 43

3. Vztah Charty a politiky 52

3. 1 Historický kontext nepolitické politiky 52

3. 2 Jiné zdroje inspirace – Heidegger a Arendtová 58

3. 3 Jan Patočka o Chartě a morálce 61

3. 4 Politika a Charta u Ladislava Hejdánka a Václava Havla 62

3. 5 Eva Kantůrková o Chartě a politice 66

3. 6 Rudolf Battěk o Chartě a politice 68

3. 7 Kritika Petra Rezka 70

3. 8 Kritika Emanuela Mandlera 76

3. 9 Chartisté o dialogu 84

3. 10 Chartisté o toleranci 90

3. 11 Má se Charta politizovat? 93

3. 12 Vznik Hnutí za občanskou svobodu 101

3. 13 Jak pracovalo Hnutí za občanskou svobodu? 110

3. 14 Příklady ohnisek Hnutí za občanskou svobodu 115

3. 15 Limity Hnutí za občanskou svobodu 118

4. Vznik a zveřejňování dokumentů Charty a spory o témata 121

4. 1 Dokument Charty o romské problematice 121

4. 2 Teze o spotřebě – tzv. ekonomický dokument Charty 77 č. 26/1979 126

4. 3 Charta a odsun Němců 130

4. 4 Právo na dějiny – kontroverzní dokument Charty č. 11/1984 138

4. 5 Charta a otázky míru 143

5. Vztahy mezi jednotlivými proudy zastoupenými v Chartě 154

5. 1 Přínos exkomunistů Chartě 154

5. 1. 1 Za co byli exkomunisté kritizováni? 157

5. 2 Křesťané a jejich spolupráce s jinými proudy Charty 162

5. 3 Proud československé radikální levice 166

5. 3. 1 Přínos československé radikální levice pro Chartu 170 5. 3. 2 Za co byli představitelé radikální levice kritizováni? 174

5. 4 Underground 176

5. 4. 1 Pochvalné reflexe spisovatelů a někdejších akademiků 179 5. 4. 2 Kritické reflexe od chartistů a představitelů exilu 181 5. 4. 3 Zapojení zástupců undergroundu do lidsko-právních aktivit

a jejich vztah k Chartě 187

6. Vztahy mezi centrem a periférií Charty 192 6.1 Spory o ‚aktivní jádro‘ a ‚pasivní většinu‘ 192

7. Ne-signatáři, ti, co odvolali podpis Základního prohlášení

a představitelé opozice vně Charty 211

7. 1 Kritické reflexe od představitelů opozice vně Charty 211

7. 2 Kardinál František Tomášek a Charta 214

7. 3 Příklady ne-signatářů, kteří spoluvytvářeli zázemí Charty 218

7. 4 Charta a písničkáři ze Šafránu 220

7. 5 Příklady lidí, kteří se s Chartou rozešli 222

8. Závěr 229

8. 1 Volná neformální struktura Charty – přednosti a úskalí 229

8. 2 Jak chartisté posouvali hranici možného? 233

8. 3 Charta – škola demokracie a tolerance a laboratoř občanské společnosti 234

Prameny a literatura 237

9 Úvod

1.1 Pojmy spjaté s Chartou a zdroje inspirací 1. 1. 1 Lidská práva

Zveřejněním Základního prohlášení v lednu 1977 vstoupila do dění Charta 77 – jedna z nejvýznamnějších disidentských iniciativ. Její představitelé si dali za úkol dokumentovat porušování lidských práv, která definovaly Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Helsinkách a Všeobecná deklarace lidských práv Organizace spojených národů.

Byly to např.: svoboda smýšlení, přesvědčení, náboženství a svědomí, svoboda od krutého či ponižujícího zacházení, svoboda od svévolného zatčení a uvěznění, svoboda od svévolného zasahování do soukromí, právo volného pohybu, právo kdykoli opustit svou zemi a kdykoli se do ní vrátit, právo být spravedlivě a veřejně vyslechnut, právo svobodně si volit zaměstnání, právo na „uspokojivé“ pracovní podmínky a ochranu proti nezaměstnanosti, právo na sociální zabezpečení, právo na vzdělání, právo svobodně se účastnit kulturního života a jiné.¹

Lidská práva – vnímaná chartisty jako nezadatelná, nezcizitelná a přesahující všechny ideologie, řády a předpisy² – byla výsledkem komplikovaného historického vývoje, který obnášel přerušení a zvraty a o jehož počátku se vedou diskuse. Mají původ v dílech Platónových a Aristotelových? V římském právu, jež obsahovalo pojem ius humanum?

V Bibli? V kalvinismu? Na konci 18. století? Až v sedmé dekádě 20. století?³ Do diskuse

1 Všeobecná deklarace lidských práv OSN. Dostupná na:

https://www.ohchr.org/sites/default/files/UDHR/Documents/UDHR_Translations/czc.pdf (stav k 18. 10. 2022) Výňatek ze Závěrečného aktu konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Dostupný na:

https://statnisluzba.army.cz/sites/statnisluzba.army.cz/files/dokumenty/zakladni- stranka/04_zaverecny_akt_kbse.pdf (stav k 18. 10. 2022)

2 Viz např: HEJDÁNEK, Ladislav: Dopisy příteli. Praha, Oikoymenh 1993, s. 123–128.

Online archiv Ladislava Hejdánka, Myšlenkový deník Ladislava Hejdánka z roku 1977, záznam ze dne 16. srpna 1977. Dostupné na: https://www.hejdanek.eu/Bibliography?type=Diary (stav k 18. 10. 2022)

HAVEL, Václav: Deset tezí o Chartě. In: CÍSAŘOVSKÁ, Blanka – PREČAN, Vilém (eds.): Charta 77.

Dokumenty 1977–1989. Svazek 1. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2007, s. XVII–XXV.

Dopis vládě a Federálnímu shromáždění ČSSR o protiprávním omezování občanských a politických práv občanů vnitropodnikovými předpisy zejména při cestách do zahraničí a stycích s cizinci. Dokument Charty č. 21 ze dne 15. srpna 1986. In: tamtéž, svazek 2, s. 787–789.

PATOČKA, Jan: Čím je a čím není Charta 77. In: tamtéž, svazek 3, s. 36–38.

3 RICHARDSON–LITTLE, Ned: New Perspectives on Socialism and Human Rights in East Central Europe since 1945. In: East Central Europe, Volume 46 (2019), Issue 2–3, s. 171.

HOFFMANN, Stefan-Ludwig: Genealogies of Human Rights. In: HOFFMANN, Stefan-Ludwig (ed.): Human Rights in the Twentieth Century. Cambridge, Cambridge University Press 2011, s. 1–4.

10

přispěli někteří chartisté. Evangelíci Milan Balabán, Miloš Rejchrt, Svatopluk Karásek, Aleš Březina, Alfréd Kocáb a Jan Šimsa uvedli, že vyrůstají z „duchovních kořenů sahajících až k reformaci a nonkonformnímu hnutí církví v anglosaském světě“.⁴ Božena Komárková přišla s originální interpretací, že kalvínská reformace výrazně pomohla pochopit stát jako nikoli božský, nýbrž lidský produkt, jenž má vytvářet a bránit prostor svobody svědomí a vyznání.

Se změnou náboženské svobody ve svobodu politickou šla ruku v ruce koncepce nezcizitelnosti lidských práv.⁵

Podle americké historičky Lynn Huntové jsou lidská práva „vynálezem“ osvícenství, který nabyl významu díky tomu, že si tehdejší lidé důkladně osvojili „kulturní praktiky“

„autonomii“ a „empatii“. Naučili se vnímat druhé jako svébytné jedince schopné nezávislého úsudku, vnímat je s respektem, nezasahovat do jejich autonomie, ale i chápat, že druzí uvažují a cítí podobně jako my. Prostředkem osvojování obou praktik byly epistolární romány, které spojovaly „citový život“ čtenáře s utrpením druhých. Měly v něm vzbudit přesvědčení, že mučení a jakékoli jiné nedůstojné zacházení s lidmi je nepřijatelné. Přispívaly nejen k

„moralizaci politiky“, ale i k rozšíření názoru, že lidská práva jsou samozřejmostí. V téhle souvislosti hovoří Huntová o „paradoxu samozřejmosti“. A klade si otázky. Jak mohla být lidská práva samozřejmá, když tak nebyla vnímána všude na světě a přeli se o ně lidé na různých místech? A jak byla jejich samozřejmost slučitelná s existencí otroctví a jinými formami útisku?⁶ Podobně se i Micheline Ishay ptá, komu náležela v osvícenství lidská práva.

Vždyť bylo mnoho jedinců pokládáno za nezpůsobilé pro práva a svobody, kterých se dožadovaly americká, francouzská a anglická deklarace.⁷

Stefan Ludwig Hoffmann – historik na University of California v Berkeley – uvedl, že lidská práva „původně formulovaná v revolucích na konci 18. století se téměř vytratila z politických a právních diskursů 19. století“. Převahu získaly koncepce „civilizace“, „rasy“, ISHAY, Micheline: The History of Human Rights. From Ancient Times to the Globalization Era. University of California Press, Berkeley, Los Angeles and London 2008, s. 6, 19.

4 Libri, Prohibiti, sbírka Charta 77, karton 8, inv. č. 4, sign. 2, Prohlášení Milana Balabána, Miloše Rejchrta, Svatopluka Karáska, Aleše Březiny, Alfréda Kocába, Jakuba Trojana a Jana Šimsy nazvané Náš vztah k Prohlášení Charty 77.

5 Parafrázováno dle: KOPEČEK, Michal: Disidentský legalismus. Socialistická zákonnost, lidská práva a zrod právního odporu v demokratické opozici v Československu a Polsku v 70. letech. In: SUK, Jiří – KOPEČEK, Michal – ANDĚLOVÁ, Kristina – VILÍMEK, Tomáš – HERMANN, Tomáš – ZAHRADNÍČEK, Tomáš (eds.):

Šest kapitol o disentu. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2017, s. 26.

6 HUNT, Lynn: Inventing Human Rights. A History. New York and London, W. W. Norton and Company 2007, s. 15–34.

7 ISHAY, Micheline: The History of Human Rights. From Ancient Times to the Globalization Era, s. 107–108.

11

„národa“ a „třídy“. Do ústav evropských říší, republik a konstitučních monarchií nebyly po roce 1800 vkládány odkazy na lidská práva. Nenajdeme je ani ve francouzských ústavách v letech 1799–1946, ani v německých ústavách, ve kterých se operovalo s pojmem „základní práva“, a ani v USA, kde Listina práv pozbyla významu a nebyla některými státy ratifikována až do roku 1939. Těžištěm tehdejších evropských politik stala práva občanská a sociální.

Nebyla však reflektována jako něco, co náleží bez výjimky každému. Ti, kdo si je pro sebe nárokovali, je bez váhání upírali jiným. Třeba „barbarským“, „divošským“, ale „potenciálně civilizovatelným“ ne-Evropanům žijícím v koloniích. Jejich jinakost a hodnoty se pokoušeli nahradit hodnotami evropskými. Vedle tohoto expanzionismu, který byl ospravedlňován

„univerzálním humanismem“, sílil na sklonku 19. století nacionalismus a z něj pramenící touhy po národních státech. Tyto státy se před rokem 1914 staly skutečností na Balkáně a po první světové válce ve střední a východní Evropě. Žily v nich početné národnostní menšiny, kterým po válce vítězné mocnosti slíbily řádné zacházení a menšinová práva. Dozorem nad dodržováním obojího byla pověřena nově založená Společnost národů.⁸

Na základě mezinárodní smlouvy podepsané v září 1919 v Saint-Germain měly nástupnické státy zapracovat ochranu národních menšin do svých legislativ jako základní zákon. Polsko, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a Rumunsko odmítli se zcela oprávněným argumentem, že takový krok dává Radě Společnosti národů právo narušovat státní suverenitu zásahy ve prospěch stěžujících si menšin. Nakonec ho učinila jen ČSR.

Ochrana národních, náboženských a rasových menšin byla zapracována do její ústavy z 29.

února 1920.⁹ Podle filozofa Emanuela Rádla si její autoři dali velmi záležet, aby právo na život, právo usazovat se kdekoli v ČSR, právo vlastnit majetek, právo shromažďovací a petiční, svobodu tisku, vědeckého bádání a vyznání definovali výhradně jako „individuální lidská práva“. Ani jednou nepoužili pojmy „kolektivní“ a „kolektiv“ a o Němcích, Maďarech, Polácích, Rusínech, Slovácích a Židech hovořili jako o „státních občanech republiky Československé“ nebo o „československých příslušnících jiného jazyka než českého“. Avšak i národnostem (i jiným kolektivům) náleželo právo na existenci a seberealizaci. Ve „svobodné společnosti“ mohlo být omezováno pouze pravidly, která byl povinnen dodržovat každý její

8 HOFFMANN, Stefan-Ludwig: Genealogies of Human Rights. In: HOFFMANN, Stefan-Ludwig (ed.): Human Rights in the Twentieth Century, s. 1–26.

Viz též: MAZOWER, Mark: The End of Civilization and the Rise of Human Rights. In: tamtéž, s. 29–44, tady s.

32, 40.

Týž: Dark Continent. Europe´s Twentieth Century. New York, Alfred A. Knopf 1999, s. 42.

9 KÁRNÍK, Zdeněk: České země v éře první republiky. Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918–1929).

Praha, Libri 2017, s. 108.

12

člen. Národnosti se svými specifickými rysy a potřebami byly „konstitutivními jednotkami státu“, což jim ovšem nedávalo bezbřehou svobodu. Způsob vlastního národního sebeurčení (resp. naplňování „lidských práv národnostních“), jaký zvolili Němci po 28. říjnu 1918, byl neakceptovatelný.¹⁰ Rádl založil Československou ligu pro lidská práva, která ve spolupráci s Šaldovým komitétem poskytovala pomoc uprchlíkům z nacistického Německa a klerofašistického Rakouska. Za zmínku stojí, že ve funkci tajemnice tohoto komitétu působila v roce 1935 Gertruda Sekaninová – jedna z významných signatářek Charty 77.¹¹

V meziválečném období se nedařilo bránit diskriminacím a růstu napětí mezi vládnoucími národy a národními menšinami v nástupnických státech. To vše přispělo k rozkladu versailleského systému a k rozpoutání druhé světové války. Během ní rozvrátili nacisté dosavadní představy o rozdělení světa na „civilizovanou“ část a „necivilizovaný zbytek“. Koloniální instituce přenesli do samotné Evropy a praktikovali je v okupovaných oblastech, např. v Protektorátu Čechy a Morava. S rasově nevyhovujícími lidmi zacházeli jako s bezprávnými bytostmi, posílali je na nucené práce (které představovaly jinou formu otroctví) nebo do vyhlazovacích táborů.¹²

Alternativou k válečným hrůzám a ke zdiskreditovaným právům menšin se stala lidská práva. Jejich realizace se však vázala na soupeřící politické zájmy spojenců, později válečných vítězů. Odrážely se již v Chartě spojených národů z června 1945, která zdůrazňovala na jedné straně lidská práva a „základní svobody“ pro všechny nehledě na rasu, pohlaví, jazyk a náboženství, na druhé straně princip, že nově založená Organizace spojených národů není oprávněna zasahovat do vnitřních záležitostí jakéhokoli státu. Druhého jmenovaného principu se dovolávali státníci právě tehdy, když chtěli ušetřit svoji zemi kritiky za stav lidských práv. S podporou Británie, Austrálie, Kanady a USA tak činil například jihoafrický premiér Jan Smuts, když zástupci Indie probírali rasovou diskriminaci v jeho zemi. Stejně tak reagovali Američané na petici černošského intelektuála W. E. B. du Boise z října 1947, která upozorňovala na rasismus v USA. Když však došlo na porušování lidských práv v Bulharsku, Rumunsku a Maďarsku, hovořili Američané jinak. Podobnou taktiku volili

10 RÁDL, Emanuel: Válka Čechů s Němci. Praha, Melantrich 1993, s. 149–151, 154–156.

Zákon č. 121/1920 Sb. ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky.

Dostupné na: https://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html (stav ke 12. 10. 2022).

11 KÁRNÍK, Zdeněk: České země v éře první republiky. Československo v krizi a ohrožení (1930–1935). Praha, Libri 2018, s. 218.

12 HOFFMANN, Stefan-Ludwig: Genealogies of Human Rights. In: HOFFMANN, Stefan-Ludwig (ed.): Human Rights in the Twentieth Century, s. 7–13.

MAZOWER, Mark: The End of Civilization and the Rise of Human Rights. In: tamtéž, s. 29–44, tady s. 32, 40.

Týž: Dark Continent. Europe´s Twentieth Century. New York, Alfred A. Knopf 1999, s. 42.

13

i Sověti. Využili Boisovy petice či jakéhokoli jiného podnětu, aby zkritizovali svého hlavního rivala.¹³

Výše popsané politické střety byly dle Marka Mazowera výrazem „zvláštního triumfu lidských práv“ a dle Stefana Ludwiga Hoffmanna výrazem „soupeřících univerzalismů“.

Aktéři prosazovali jak na půdě OSN, tak jinde vlastní pojetí nezadatelných a nezcizitelných lidských práv. Západní liberální demokracie vyzdvihovaly individuální práva, mezi něž patřila svoboda projevu a svědomí. Zástupci dekolonizovaných afrických a asijských zemí volali po odsouzení rasismu, kolonialismu a po právu na sebeurčení. To vše spolu s odmítnutím takových forem kolektivní obrany, jež prospívají zájmům velmocí, prezentovali na konferenci v Bandungu roku 1955. Ta našla odezvu v zemích střední a východní Evropy.

Když se Imre Nagy pokoušel dosáhnout toho, aby Maďarsko vystoupilo z Varšavské smlouvy a stalo se neutrální zemí, inspiroval se právě touto konferencí.¹⁴

Představitelé zemí východního bloku přicházeli s vlastními koncepcemi lidských práv, v nichž se socialismus stal jejich hnací silou.¹⁵ V případě Východního Německa a Maďarska neměly co do činění s disidentstvím či revizionismem, ale byly vyhotoveny režimními právníky. Ti stavěli na stalinistických základech, ale zároveň zdůrazňovali, že s

„povinnostmi“ jdou ruku v ruce „práva“. Imre Szabó, profesor právní vědy na univerzitě v Budapešti, jeden z autorů maďarské stalinistické ústavy z roku 1949 a od roku 1956 ředitel Ústavu právních studii Akademie věd, založil se svými spolupracovníky „školu ‚vývojové‘

socialistické teorie lidských práv“. Domnívali se, že marxismus a mezinárodní socialistické hnutí neodporuje lidským právům jako celku, ale pouze té jejich podobě, která slouží buržoazii k udržení její politické a ideologické převahy. Tuto podobu chápali sice jako součást „pokrokového rozvoje lidstva“, měla však být překonána za socialismu. Tam, na

13 Týž: The End of Civilization and the Rise of Human Rights. In: HOFFMANN, Stefan-Ludwig (ed.): Human Rights in the Twentieth Century, s. 40.

Týž: The Strange Triumph of Human Rights 1933–1950. In: The Historical Journal, Vol. 47, No. 2 (June 2004), s. 379–398.

RICHARDSON–LITTLE, Ned: New Perspectives on Socialism and Human Rights in East Central Europe since 1945. In: East Central Europe, Volume 46 (2019), Issue 2–3, s. 173.

Znění Charty OSN dostupné na: https://www.osn.cz/wp-content/uploads/2015/03/charta-organizace-spojenych- narodu-a-statut-mezinarodniho-soudniho-dvora.pdf

14 BETTS, Paul: Rights. In: MARK, James – BETTS, Paul (eds): Socialism Goes Global: The Soviet Union and Eastern Europe in the Age of Decolonization. Oxford, Oxford University Press 2022, s. 180–220, tady s. 181, 191, 193.

HOFFMANN, Stefan-Ludwig: Genealogies of Human Rights. In: HOFFMANN, Stefan-Ludwig (ed.): Human Rights in the Twentieth Century, s. 13.

15 RICHARDSON–LITTLE, Ned: New Perspectives on Socialism and Human Rights in East Central Europe since 1945. In: East Central Europe, Volume 46 (2019), Issue 2–3, s. 173.

14

rozdíl od kapitalismu, existovaly podmínky pro plné uplatnění ekonomických, sociálních a kulturních práv (např. práva na vzdělání, práva na účast v kulturním životě, práva na práci, ochrany proti nezaměstnanosti a sociálního zabezpečení).¹⁶

Ve srovnání s Maďarskem nezaložili českoslovenští marxisticky orientovaní právníci a zároveň reformní komunisté vlastní „školu“. Zato se pokoušeli vnést do politického života lidská a občanská práva a ve světle odtajňovaných informací o vykonstruovaných procesech vytvořit účinné záruky proti úřední a policejní svévoli. Vrcholem jejich snah se stal rok 1968, kdy došlo v důsledku zrušení cenzury k oživení občanské společnosti. Vzniklo několik nekomunistických subjektů. Například nevládní organizace s názvem Společnost pro lidská práva, která si vytyčila za cíl dohlížet na dodržování Všeobecné deklarace lidských práv a souvisejících mezinárodních dohod. Její představitel Emil Ludvík se později stal signatářem Charty 77. Prohlášení Charty 77 podepsali také reformní komunisté, kteří byli na začátku sedmdesátých let vyloučeni z KSČ. Pro řadu z nich, např. pro Jiřího Hájka, zůstával socialismus systémem s nejlepšími dispozicemi pro uplatnění pestré škály lidských práv, ovšem za předpokladu, že neporušoval ‚klasická‘ občanská práva (svobodu projevu, svědomí, náboženského vyznání, šíření a přijímání informací).¹⁷ To zpochybňuje zjednodušenou tezi normalizační propagandy, že chartisté jednoduše přejali západní „buržoazní“ práva a sloužili americkým zájmům.

Po potlačení Pražského jara se sovětské vedení vrátilo ke svému záměru z 50. let uskutečnit konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, pro niž nalezlo podporu lídrů ostatních zemí východního bloku. Ti všichni měli zájem rozšířit svůj vliv v celoevropských záležitostech a prostřednictvím obchodu se Západem a lépe dostupným západním investicím překonat vlastní hospodářskou stagnaci. S vědomím, že ani jednoho nedosáhnou bez uvolňování mezinárodního napětí, obhajovali na mezinárodní scéně politiku deténte. Za její stavební kameny považovali odmítnutí výhrůžek vojenskou silou ve vzájemných vztazích, dále rozšíření hospodářských, vědeckých, technických a kulturních vazeb či nezasahování do vnitřních záležitostí států a vytvoření fungujících nástrojů na zachování bezpečnosti a míru v Evropě. Nemínili dopustit, aby se na program jednání dostala lidská práva. Dokladem je

16 KOPEČEK, Michal: The Socialist Conception of Human Rights and Its Dissident Critique. Hungary and Czechoslovakia 1960s–1980s. In: East Central Europe, Volume 46 (2019), Issue 2–3, s. 261–289, tady s. 264–

268.

17 Tamtéž, 268–271.

HÁJEK, Jiří: Hnutí za občanská práva jako faktu společenského pokroku. In: O svobodě a moci. Köln am Rhein, Index 1980, s. 153–167, tady s. 166–167.

15

absence jakékoli jejich zmínky v deklaraci na setkání nejvyšších představitelů Varšavské smlouvy z března 1969. Tím, kdo soustavně prosazoval lidská práva jako klíčový princip vztahů mezi evropskými státy, byli představitelé států Evropského společenství. Na přípravných jednáních konaných od listopadu 1972 do května 1973 ve finské Dipoli prohlásili, že v případě nesplnění jejich požadavku odřeknou účast na KBSE, a byli nakonec podpořeni jak státy NATO (které svůj dřívější zdrženlivý postoj přehodnotily), tak neutrálním Finskem, Rakouskem, Švédskem a Švýcarskem. Státníci zemí východního bloku je nejprve tvrdě kritizovali. Postupně si ale uvědomovali, že ke splnění vytčených předsevzetí jim nestačí pouze hájit své pozice. Po vyčerpávajících rozhovorech plných konfliktů přistoupili na kompromis. Souhlasili se zařazením lidských práv na pořad jednání KBSE a na oplátku bylo vyhověno jejich přání nestavit tato práva před princip nevměšování se do vnitřních věcí států.¹⁸

Samotná KBSE trvala více jak dva roky a odehrála se ve třech fázích. První – setkání ministrů zahraničí v Helsinkách; druhá – konference v Ženevě; třetí – zakončení konference ve finském hlavním městě.¹⁹ Zde 1. srpna 1975 podepsaly USA, SSSR, Kanada a 33 států ze západní, východní a střední Evropy Závěrečný akt KBSE, koncipovaný do čtyř kapitol („košů“). Jádrem bylo deset principů záruky bezpečnosti v Evropě, kupříkladu nenarušení územní celistvosti signatářských států a nevměšování se do jejich vnitřních záležitostí.

Zástupci východního bloku považovali jeho ratifikaci za úspěch. Potvrzoval totiž poválečné rozdělení Evropy, legitimizoval sovětský vliv východně od železné opony a nepřímo i Husákovo vedení v Československu. Závěrečný akt KBSE obsahoval i další záruky. Sedmým principem prvního koše byla úcta vůči lidským právům včetně svobody smýšlení, svědomí, náboženství a přesvědčení. Kromě toho třetí koš zavazoval signatáře k vytvoření podmínek pro větší svobodu cestování, volný tok informací a kontakty vědců a novinářů napříč hranicemi. Z těchto zásad nebyli zástupci východního bloku ani trochu nadšeni, neboť právě v jejich zemích se běžně porušovaly. Domnívali se však, že převáží princip nevměšování.

Mylně. Podpisem Závěrečného aktu KBSE poskytli svým oponentům prostředek ke kritice počínání komunistických režimů, který nezávisel na oficiální marxisticko-leninské ideologii.

A toho se Charta 77 a další nezávislé iniciativy v zemích východního bloku chopily.²⁰

18 THOMAS, Daniel C.: Helsinský efekt. Mezinárodní zásady, lidská práva a zánik komunismu. Praha, Academia – Československé dokumentační středisko 2007, s. 42–44, 59–60, 65–70.

19 Tamtéž, s. 71.

20 BOLTON, Jonathan: Světy disentu. Charta 77, Plastic People of the Universe a česká kultura za komunismu.

Praha, Academia 2015, s. 45–46.

16 1. 1. 2. Transnacionální perspektiva a Charta

Chartisté si dávali záležet na tom, aby s výsledky svých aktivit seznamovali zainteresované zahraniční aktéry. Dokumenty Charty, eseje či jiné relevantní informace zasílali západním novinářům, politikům a pracovníkům radií Svobodná Evropa, BBC a Hlas Ameriky, kteří je v úplné nebo zkrácené verzi zařazovali na program vysílání.²¹ To představovalo důležitý zdroj informací v obou blocích. Jeho poslechem se kriticky naladění maďarští intelektuálové v lednu 1977 dozvěděli o Chartě, načež jí poslali solidární dopis. Stejně se zachovali i o dva roky později, když byli souzeni členové Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS).²² Dopisy, telegramy, telefony či „spojky“ (v terminologii StB kurýři) sloužily k navázání kontaktů a rozvoji spolupráce, která nabývala rozmanitých forem. Navzdory policejnímu tlaku se dařilo realizovat i osobní setkání.²³ V létě a na podzim roku 1978 se na československo-polské hranici v Krkonoších sešli chartisté se zástupci polského Výboru na obranu dělníků (KOR). Dohodli se jak na vytvoření „stálých pracovních skupin“, které zajistí pružnou výměnu informací, tak na uspořádání semináře o významu nezávislých iniciativ ve východoevropských zemích.²⁴

Doložena je také jejich pozdější spolupráce. Brněnský chartista Petr Pospíchal

„konspirativním způsobem přes spojku ‚JAKUB‘“ korespondoval s Josefem Piniorem a dalšími zástupci polské Solidarity. Z dopisu datovaného 17. září 1986 vyplývá, že Pinior přijímal od „Jakuba“ Informace o Chartě 77, Listy, Svědectví, Rozmluvy, Komentáře a Druhou stranu a že svému protějšku na oplátku slíbil dodat vybrané polské samizdaty a knihy. Také mu připomněl, že platí plánované společné „setkání v horách“, o kterém ho bude podrobně informovat „Jakub“. Uskutečnilo se 6. prosince 1986 a Pospíchal při něm obdržel

„nepřátelsky zaměřené“ polské texty.²⁵ Poláci byli ve spojení i s dalšími opozičními uskupeními. Stali se inspirací pro maďarský Fidész – Svaz mladých demokratů. Jeho

21 O roli např. Radia Svobodné Evropy viz: TOMEK, Prokop: Československá redakce Radio Free Europe.

Historie a vliv na československé dějiny. Academia, Praha 2015.

22 SZULECKI, Kacper: Dissidents in Communist Central Europe. Human Rights and the Emergence of New Transnacional Actors. London, Palgrave Macmillan 2019, s. 135–136.

23 BRIER, Robert (ed.): Entangled Protest. Transnational Approaches to the History of Dissent in Eastern Europe and the Soviet Union. Osnabrück, Fibre Verlag 2013, s. 21.

24 Komuniké o československo-polském setkání. In: Informace o Chartě, roč. 1 (1978), č. 11, s. 1. Dostupné na:

http://scriptum.cz/soubory/scriptum/informace-o-charte-77/infoch_1978_11_ocr.pdf

25 ABS ČR, sbírka Správa vyšetřování – vyšetřovací spisy (s. V), arch. č. V–15016 BN, složka V_15016_BR_1, Vyjádření vyšetřovatele k položce č. 19 protokolu o domovní prohlídce u Jana Pukalíka ze dne 22. ledna 1987, scan 0114, do češtiny přeložený dopis Josefa Piniora ze dne 17. září 1986, scan 0116.

17

představitelé jezdili do Polska poznávat tamní způsoby opoziční práce (způsoby myšlení a jednání, nikoli konkrétní tradice a techniky), aby je poté uplatnili na maďarské půdě. Podle Padraica Kenneyho, který se touto problematikou podrobně zabýval, byl Fidész založen na polském modelu.²⁶

Popisované skutečnosti jsou příklady transnacionální perspektivy, která hraje významnou roli v soudobém bádání o disentu v bývalém východním bloku. Její nositelé věnují pozornost jednak výměně textů a idejí napříč hranicemi, jednak osobním setkáním jednotlivců z různých zemí střední a východní Evropy a ze Západu a jednak smyslu, který historičtí aktéři uvedeným kontaktům připisovali. V jejich jednání se odrážela snaha vytvářet a sdílet hodnoty, které přesahují národní specifika té které země.²⁷ Kenney vypracoval vlastní typologii. Pojmem legenda označil informace o tom, co konkrétní hnutí nebo jednotlivci dělali. Tyto informace se šířily zpravidla prostřednictvím podzemních či zahraničních médií.

Posluchači si je vykládali po svém. Mohli se cítit příslušným zahraničním subjektem natolik oslovení, že se za ním osobně vypravili. Cesty, vyjadřující pocit sounáležitosti a touhu po nových znalostech a známostech, nazval Kenney poutěmi. Nezanedbatelnou úlohu zde hráli kurýři. Poskytovali např. podrobné informace, kdy a kde se konají sešlosti. Vyjmenované typy kontaktů umožňovaly transnacionální prolínání, jež se velmi výrazně projevilo v revolučním roce 1989.²⁸ Podle Roberta Briera bylo jednou z hlavních příčin vzniku podobných forem opozice v různých zemích střední a východní Evropy.²⁹

1. 1. 3 Disent, disidenti, opozice, odpor, rezistence

Pojmy disent (záměrný, veřejně projevený nesouhlas s politickou konstelací) a disidenti (nositelé konkrétních forem nesouhlasu) prodělaly určitý vývoj, ve kterém nabývaly jak náboženských, tak politických a kulturních konotací. Jsou odvozeny z latinského „dissidere“, které znamená být stranou. Ve středověku byli disidenti lidé odklánějící se od závazného

26 KENNEY, Padraic: Electromagnetic Forces and Radio Waves or does Transnational History actually happen?

In: BRIER, Robert (ed.): Entangled Protest. Transnational Approaches to the History of Dissent in Eastern Europe and the Soviet Union, s. 44.

27 SZULECKI, Kacper: Dissidents in Communist Central Europe. Human Rights and the Emergence of New Transnational Actors, s. 4–6, 92–97.

28 KENNEY, Padraic: Opposition Networks and Transnational Diffusion in the Revolutions of 1989. In: GERD- RAINER, Horn – KENNEY, Padraic (eds.): Transnational Moments of Change. Europe 1945, 1968, 1989.

Lanham – Boulder – New York – Toronto – Oxford, Rowman & Littlefield Publishers 2004, s. 207–223.

29 BRIER, Robert (ed.): Entangled Protest. Transnational Approaches to the History of Dissent in Eastern Europe and the Soviet Union, s. 23.

18

věroučného výkladu církve, tedy heretici. Mezi dvěma světovými válkami nazýval americký tisk stejným výrazem opozici vůči hlavnímu proudu komunistické strany a političtí odborníci jím označovali stranickou opozici vůči Stalinově vládě. Po kritice kultu jeho osobnosti se stal pojem disidenti synonymem pro „revizionisty“, tj. ty komunisty, kteří hodlali jít dále, než jak stanovovala oficiální stranická linie. V sedmé a osmé dekádě byli jako disidenti označováni všichni, kteří oponovali komunistickým režimům nehledě na jejich politický a ideologický profil.³⁰ Vůči tomuto označení se samotní aktéři ohrazovali. Václav Havel podotkl, že on sám a další „psaví“, kriticky smýšlející a ve světě známí lidé ho přejímali se sebezapřením a v uvozovkách.³¹ Podle Zdeny Tominové odmítali chartisté „nálepku“ disidentů, protože si pod ní představovali lidi, kteří žijí v permanentním nesouhlasu s danou společností a vedou s ní nesmiřitelný boj. Neplatilo o nich ani jedno, ani druhé.³² Zdeněk Mlynář hovořil o jednom z nejnepřesnějších pojmů politické terminologie, který prosadili západní novináři ve spolupráci s těmi kritiky komunistických režimů, kteří sami sebe chápali jako jinak myslící.

Avšak nevysvětlili, proč se odlišují a v čem jejich jinakost spočívá.³³ György Konrád považoval disent za naprosto nevhodný pro popis nezávislé literární tvorby.³⁴

Navzdory skepsi historických aktérů a jiným limitům jsou pojmy disent a disident soudobými historiky považovány za relevantní analytické kategorie. Jsou společným jmenovatelem „veškerých diskursů a aktivit“ směřujících k „autonomní sféře veřejné, politické a kulturní komunikace“, která nezávisí na oficiálních institucích. Jejím vytvářením disidenti nezakrytě zpochybňovali nároky režimu na úplnou kontrolu veřejného dění a byli jím pronásledováni jako nepřátelé, kteří ho chtějí svrhnout a sami se chopit moci ve státě.

Disidenti kontrovali, že žádné takové záměry nemají.³⁵

30 SZULECKI, Kacper: Dissidents in Communist Central Europe. Human Rights and the Emergence of New Transnational Actors, s. 21–25.

31 HAVEL, Václav: Moc bezmocných. In: Antologie textů z disentu a exilu (1969–1989). Dostupné na:

http://www.disent.usd.cas.cz/wp-content/uploads/1817870-vaclavhavel_moc_bezmocnych_1978.pdf (stav k 18.

10. 2022).

32 Libri, Prohibiti, Sbírka Charta 77, karton 8, inv. č. 4, sign. 52, Příspěvek Zdeny Tominové k úvahám o občanské iniciativě Charta 77.

33 MLYNÁŘ, Zdeněk: „Disidenti“ na politické mapě dneška. In: Svědectví, roč. 24 (1980), č. 60, s. 659.

Dostupné na: http://scriptum.cz/soubory//scriptum/%5Bnode%5D/svedectvi_1980_60_ocr.pdf (stav k 18. 10.

2022).

34 Parafrázováno dle: KIND–KOVÁCS, Friederike: Written Here, Published There. How Underground Literature Crossed the Iron Curtain. Budapest – New York, Central European University Press 2014, s. 86.

35 Citováno dle: POLLACK, Detlef – Wiehlgohs Jan (eds.): Dissent and Opposition in Communist Eastern Europe. Origins of Civil Society and Democratic Transition. Ashgate Publishing Company 2004, s. xiii.

19

Zmíněné skutečnosti odkazují na jiné, rovněž relevantní téma – projevy opozice a odporu vůči režimům vykazujícím totalitní sklony. Jejich věcná analýza a interpretace si vyžadují nejen důkladné studium pramenů, ale také vhodný výběr teoretických a metodologických nástrojů. A již tady nastávají určitá úskalí. Jak poznamenal německý historik Rainer Eckert, sotva se podaří najít definici či typologii, která by všestranně vyhovovala.³⁶ Ta, kterou si historik zvolí, nemusí být srozumitelná v mezinárodním kontextu, neboť daný pojem má v různých jazycích různé významy, např. výraz rezistence. Ve francouzštině je rezistence synonymem otevřeného odboje, zatímco v němčině a angličtině je chápána jinak.³⁷ Profesor germanistiky na pařížské Sorbonně Gilbert Merlio kritizuje výskyt příliš velkého množství pojmů a jejich rozvolněné používání, čehož následkem může být

„utopení se“ v tématu. Vyhnout se něčemu takovému lze vymezením srozumitelné a úsporné typologie. Merlio rozlišuje rezistenci, opozici a odpor – triádu reakcí na „totalitární, nelidské, nezákonné nebo morálně nepřijatelné požadavky režimu“, přičemž hranice mezi nimi jsou tenké. Rezistenci chápe jako odolnost či „přirozenou obranu“ člověka vůči režimním tendencím ho vychovávat, převychovávat či zasahovat do volného času. Nemá sama o sobě politický rozměr. Získává ho tehdy, když se octne v rozporu s „politickými cíli“ režimu.

Může vyústit v opozici, která se pokouší o nenásilné reformy existujícího systému, nebo v odpor směřující k jeho svržení nenásilnou či násilnou cestou.³⁸

V citovaném textu Merlio nerozvedl, co znamená, že rezistence sama o sobě není politickým aktem. Stává se politikem až zásahem režimu? Nemohl daný subjekt zamýšlet svoji rezistenci politicky? Přesto je Merliův koncept inspirativní a dobře aplikovatelný na působení chartistů. Monitorování stavu lidských práv a často opakovaný požadavek, aby byly v Československu dodržovány zákony, nepovažovali chartisté za synonymum vytyčování alternativních politických programů. Avšak tím, že oponovali režimu a zároveň mu navrhovali řešení problémů v lidskoprávní oblasti v daných podmínkách, si počínali jako

36 ECKERT, Rainer: Widerstand und Opposition in der DDR. Von den Forschungen zur Geschichte des Nationalsozialismus zur Auseinandersetzung mit der SED-Diktatur. In: Docupedia-Zeitgeschichte. Version 1.0 (2. 12. 2013). Dostupné na: https://docupedia.de/zg/Widerstand_und_Opposition

37 SOMMER, Vítězslav: Cesta ze slepé uličky „třetího odboje“. Koncepty rezistence a studium socialistické diktatury v Československu. In: Soudobé dějiny, roč. 19 (2012), č. 1, s. 9–36, tady s. 21.

38 MERLIO, Gilbert: Widerstand, Opposition und Resistenz im Nationalsozialismus und in der DDR:

Überlegungen zur Begrifflichkeit in vergleichender Absicht. In: Totalitarismus und Demokratie, roč. 2, č. 1 (2005), s. 62, 66, 69. Dostupné na: https://www.ssoar.info/ssoar/bitstream/handle/document/30951/ssoar-2005-1- merlio-widerstand.pdf?sequence=1&isAllowed=y&lnkname=ssoar-2005-1-merlio-widerstand.pdf

20

opozice.³⁹ Na konci osmdesátých let však část chartistů přestala být opozicí a přešla k nenásilnému odporu. Nikoli jménem Charty, ale jménem Hnutí za občanskou svobodu (HOS), jehož požadavky byly neslučitelné s mocenským monopolem KSČ (viz kapitola o Chartě a politice).

1. 1. 4 Signatáři, chartisté, dokumenty Charty

První dva pojmy v názvu podkapitoly se vyskytují v různorodých pramenech a bývají zaměňovány. Ačkoli spolu úzce souvisejí, jsou mezi nimi rozdíly. Signatáři byli všichni, kdo se podepsali pod formulaci: „Souhlasím s prohlášením Charty 77 ze dne 1. 1. 1977“. Poté se osobně nebo zprostředkovaně dohodli s mluvčími Charty na tom, zda podpis zveřejní či nikoli. Z vyšetřovacího spisu o Chartě vyplývá, že dvanáct signatářů žádalo o jeho deponování, tedy uložení do šuflíku.⁴⁰ Z této skupiny se sedm (Jan Bednář, Josef Malický, Helena Němcová, František Povolný, Věnceslava Povolná, Katrina Smrkovská a Antonín Šach) rozhodlo pro zveřejnění, zbylých pět (Prokop Drtina, Václav Doležal, Zbyněk Fišer, Václav Straka, Bohumil Strnad) nikoli.⁴¹ Jiřina Dvořáková se stala signatářkou v roce 1980, oznámila to však o sedm let později.⁴² V období 1977–1989 podepsalo prohlášení a podpis nechalo zveřejnit celkem 1889 lidí.⁴³ Po sametové revoluci se na výzvu mluvčích přihlásilo 33 „neevidovaných“ signatářů, jejichž podpisy se ztratily, a proto nemohly být zařazeny na jmenné seznamy, které mluvčí vydávali jako dokumenty Charty. Také se podařilo dohledat 39 nezveřejněných podpisů.⁴⁴ Člověk přestal být signatářem poté, co písemně svůj podpis odvolal. To neplatí pro historika Jana Tesaře. Ten sice deklaroval, že s Chartou již nemá nic

39 Byť někteří chartisté tento názor odmítali. Opozici chápali výhradně jako činnost, která směřuje k získání moci ve státě.

40 ABS ČR, sbírka Správa vyšetřování – vyšetřovací spisy (s. V), arch. č. V–33766 MV, složka V_33766_MV_cast_09, podsložka Deponovane_Podpisy.

41 Soupis signatářů Prohlášení Charty 77. In: CÍSAŘOVSKÁ, Blanka – PREČAN, Vilém (eds.): Charta 77.

Dokumenty 1977-1989. Svazek 3, s. 338, 358, 361, 365, 368, 370.

GRUNTORÁD, Jiří: Poznámka ke zveřejnění dosud neznámých jmen signatářů Charty 77. Dostupné na:

https://www.libpro.cz/nezverejneni/ (stav k 18. 10. 2022).

42 Dokument Charty 77 č. 43/1987. Noví signatáři. In: Informace o Chartě 77, roč. 10 (1987), č. 10, s. 2.

Dostupné na: http://scriptum.cz/soubory/scriptum/informace-o-charte-77/infoch_1987_10_ocr.pdf (stav k 18. 10.

2022).

43 Soupis signatářů Prohlášení Charty 77. In: CÍSAŘOVSKÁ, Blanka – PREČAN, Vilém (eds.): Charta 77.

Dokumenty 1977-1989. Svazek 3, s. 337–378.

44 GRUNTORÁD, Jiří: Poznámka ke zveřejnění dosud neznámých jmen signatářů Charty 77.

Dokument Charty 77 č. 80/1987. In: Informace o Chartě 77 roč. 11 (1988), č. 1, s. 3. Dostupné na:

http://scriptum.cz/soubory/scriptum/informace-o-charte-77/infoch_1988_01_ocr.pdf (stav k 18. 10. 2022).

21

společného, ale signaci neodvolal. Jeho situace byla poněkud paradoxní. Rozešel se s Chartou, přesto s ní zůstal spojen podpisem jejího Základního prohlášení.

Pojem chartisté je obecnější a zahrnuje kromě signatářů, i ty, kteří sice nepodepsali Základní prohlášení, ale hlásili se k Chartě, pomáhali jí navazovat kontakty s lidmi vně disidentských struktur, zapojili se do tvorby a distribuce textů, poskytovali cenné reflexe či jinak dávali najevo svou náklonnost. V pramenech figurovali jako ne-signatáři, Například Rudolf Kučera poznamenal, že „kdo s Chartou spolupracuje, je vnímán jako signatář“.⁴⁵ To platí. Domnívám se však, že je výstižnější nazývat tyto spolupracovníky chartisty. Byli to mimořádně odvážní lidé, kteří hlásali svoje názory i za cenu ztráty osobní svobody. Tedy dělali přesně to, co si většina československých občanů nedovolila kvůli strachu z existenčního postihu nebo proto, že jim činnost chartistů připadala obtížně pochopitelná a do jisté míry elitářská.⁴⁶ Chartisté vedli rovněž zcela „obyčejný“ život. Rudolf Battěk si kromě působení v Chartě a Hnutí za občanskou svobodu (HOS) zaznamenával do deníku svoje zavedené rituály (ranní cvičení, rodinné starosti a svůj jídelníček).⁴⁷ Chalupa na Hrádečku sloužila Havlovi nejen jako centrum občanských aktivit, ale také jako místo klidu a odpočinku. Vilému Prečanovi psal, že práce na zahradě či drobné opravy na domě mu poskytují kýžené uvolnění.⁴⁸ V návrhu bilančního dokumentu Charty z roku 1984 uvedl, že chartisté nebyli „ani nadlidé, ani světci, ani nějaký sbor hrdinů“, ale „normální lidé, kteří znají strach a potřebují odpočinek, kteří se trápí týmiž životními starostmi jako všichni ostatní, a mnohdy pochopitelně horšími; jejich síly mají své meze a jejich nervy nejsou z lepšího materiálu než nervy kohokoli jiného“.⁴⁹

Jedna z věcí, která chartisty spojovala (či měla spojovat), byly texty, které jejich jménem podepsali mluvčí Charty. Byly pestré, co se týká žánru i obsahu. Jednalo se o analýzy vzniku a působení Charty, policejní a úřední perzekuce, vztahů československého zákonodárství a helsinských paktů, postavení církví a menšin, vězeňských podmínek,

45 Citováno dle: DRDA, Adam: Ti, kteří nepodepsali (O lidech v opozici ne-signatářích Charty 77). In: Revolver Revue, roč. 13 (1997), č. 33, s. 216–224, tady s. 219.

46 VILÍMEK, Tomáš: Dvojí způsob života. Studie o Chartě 77 a československé společnosti. In: SUK, Jiří – KOPEČEK, Michal – ANDĚLOVÁ, Kristina – VILÍMEK, Tomáš – HERMANN, Tomáš – ZAHRADNÍČEK, Tomáš (eds.): Šest kapitol o disentu, s. 157–158.

47 VILÍMEK, Tomáš – TUČKOVÁ, Michaela – SUK, Marek (eds.): Rudolf Battěk. Deník 1989. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2020, s. 6.

48 Československé dokumentační středisko o. p. s. při Národním muzeu, Osobní fond Václava Havla, dopis Václava Havla Vilému Prečanovi ze dne 30. května 1983.

49 Návrh bilančního dokumentu Charty 77, sepsaný Václavem Havlem. In: HAVEL, Václav – PREČAN, Vilém:

Korespondence [1983–1989]. Praha, Československé dokumentační středisko o. p. s. 2011, s. 670–671, tady s.

680.

22

ekonomiky, školství, cestování, zdravotnictví a životního prostředí. O některých uvedených tématech vedla Charta korespondenci se zahraničními aktéry. Dále vycházely seznamy nových signatářů, záznamy o odvolání podpisu, nekrology k úmrtí chartistů, blahopřání u příležitosti narozenin nebo udělení různých cen. V letech 1977–1981 podepisovali mluvčí dopisy, prohlášení a texty, které označovali jako „dokumenty“ a dávali jim pořadová čísla.

Mluvčí nastoupivší v lednu 1982 zavedli praxi, která se dodržovala až do listopadu 1989. A sice, že všechny texty, na kterých se dohodnou se zainteresovanými aktéry, vydají jako očíslované dokumenty Charty. Tento název byl zpětně uplatněn i na starší texty, pro Základní prohlášení se tak vžilo označení první dokument Charty.⁵⁰

1. 2 Koncepce dizertační práce, zdroje inspirace a položení základních otázek

S pomocí vybraných myšlenek, sebereflexe a se zřetelem k určitým typům sledovatelného chování formovali chartisté svůj pohled na věc. Ten představili druhým, vyslechli si jejich námitky a dle vlastního uvážení na ně reagovali. Jejich jednání oscilovalo mezi kooperací (součinností či spolupůsobením) a konfliktem.⁵¹ Druhým jmenovaným pojmem rozumím situace, ve kterých se střetávaly osobní zájmy, hodnoty, přístupy, životní zkušenosti a povahové rysy dvou či více chartistů. Mezi „spouštěče“ patřily – obsah a způsob zveřejnění dokumentu Charty, rozhovor pro zahraniční novináře, pocit odsunutí od důležitých aktivit, rozdílné chápání pojmů a koncepcí, nevhodně formulovaná teze, sdělení informací, které se neměly vyzrazovat, profylaktická opatření tajné policie a pochopitelně i osobní antipatie.

Konflikty byly zatěžkávacími zkouškami schopnosti z něčeho slevit, ale zároveň stanovit nepřekročitelné hranice bez výhrůžek či kladení ultimát.⁵² Na jedné straně překážely hladkému fungování, na druhé straně přispívaly, řečeno s americkým sociologem Louisem Coserem, ke znovunalézání jednoty a uchovávání rovnováhy uvnitř heterogenního společenství.⁵³

50 Archeografický úvod aneb co byly dokumenty Charty 77 a jak je uspořádána a vybavena jejich edice. In:

CÍSAŘOVSKÁ, Blanka – PREČAN, Vilém (eds.): Charta 77. Dokumenty 1977-1989. Svazek 1, s. XXXI–

XXXII.

51 ZNEBEJÁNEK, František: Mezi konfliktem a kooperací. Jednotná teorie konfliktu a kooperace. Praha, Sociologické nakladatelství (Slon) 2013, s. 46–47, 90–97, 109–111.

52 Viz např.: Odpověď Evy Kantůrkové do ankety o Chartě: In: CÍSAŘOVSKÁ, Blanka – DRÁPALA, Milan – PREČAN, Vilém – VANČURA, Jiří (eds.): Charta 77 očima současníků po dvaceti letech. Doplněk, Praha – Brno, 1997, s. 229–230.

53 COSER, Lewis A.: Theorie sozialer Konflikte. Wiesbaden, Verlag für Sozialwissenschaften 2009, s. 87, 146.

23

Zvolil jsem si koncepci konfliktu a spolupráce, protože umožňuje detailní rozkrytí Charty jakožto jedinečného „živého organizmu“, „laboratoře občanské společnosti“ a „dílny“.

V ní chartisté 1) hledali účinné strategie obrany a adekvátní způsoby práce; 2) spoluvytvářeli dokumenty Charty, přičemž kladli vysoké nároky na jejich formu a obsah; 3) osvojovali si principy tolerance a demokratické diskuse, v níž nemají místo nesmiřitelnost a násilí.⁵⁴ Všechny vytčené aspekty patří k méně probádaným či neznámým aspektům, které však nejdou oddělovat od známých ba notoricky známých věcí. Druhé jmenované budu interpretovat s pomocí dosud nepoužitých pramenů a pokusím se adekvátně navázat na texty významných autorů k danému tématu. Kromě toho jsem se inspiroval zmíněnou transnacionální perspektivou, jejímž prostřednictvím lze vidět Chartu jako iniciativu interagující s hnutími působícími ve střední a východní Evropě a nikoli jako izolovaný československý fenomén. To je patrné třeba v případě dokumentu Charty s názvem Pražská výzva, která vyvolala v Československu i v zahraničí velmi živou diskusi plnou rozdílných stanovisek. Z některých je patrné vědomí určité sounáležitosti a snaha o vytváření a sdílení hodnot přes hranice.

***

Charta působila v podmínkách normalizačního režimu, jehož reprezentantům sloužilo právo na jedné straně jako prostředek regulace společenského dění, na straně druhé jako nástroj proti politickým oponentům. Po odtajnění zločinů padesátých let za pražského jara a po podpisu Závěrečného aktu KBSE v roce 1975 si nemohli dovolit je fyzicky likvidovat.

Pečlivě zvažovali, jak daleko zajdou v jejich trestání.⁵⁵ To vyplývá např. z vystoupení ministra vnitra ČSSR Jaromíra Obziny na shromáždění v Socialistické akademii v březnu 1977. Na dotaz, proč ministerstvo nepostupuje proti Chartě tvrději, odpověděl: „Bezpečnost se musí ve svých zákrocích ohlížet na zájmy státu a nemůže zakročit svévolně bez souhlasu

54 ZNEBEJÁNEK, František: Mezi konfliktem a kooperací. Jednotná teorie konfliktu a kooperace, s. 90–97.

55 KOPEČEK, Michal: Disidentský legalismus. Socialistická zákonnost, lidská práva a zrod právního odporu v demokratické opozici v Československu a Polsku v 70. letech. In: SUK, Jiří a kol.: Šest kapitol o disentu, s.

10–11, 17–19, 48.

Týž: Vládnout právem. Česká právní věda od „represivní legality“ k právnímu státu. In: Týž (ed.): Architekti dlouhé změny. Expertní kořeny postsocialismu v Československu, s. 51–52.

SUK, Jiří: Politika jako absurdní drama. Václav Havel v letech 1975–1989. Praha – Litomyšl, Paseka 2013, s.

113.

24

vedení strany. Dokud budu ministrem, jiný postup orgánů nepřipustím“.⁵⁶ Tím byla tzv.

měkká represe – vynalézavá úřední a policejní šikana, která někdy vyústila ke zbití dotyčného ve výslechové místnosti nebo kdesi v lese za městem, v řadě případů k nucenému vystěhování.⁵⁷

Chartisté velmi dobře věděli, že nebudou za názor odsouzeni k trestu smrti, ale

„pouze“ přijdou o práci, jejich dětem bude odepřen přístup k vyššímu vzdělání, čeká je nepříjemný výslech, v krajním případě jim bude vyměřen trest odnětí svobody na několik měsíců či let. S vědomím těchto rizik zakládali lidskoprávní iniciativu. Kdo a jakým dílem participoval na jejím Základním prohlášení? Čí argumenty byly zohledněny a proč? Nakonec napsali dokument, který i Obzina proti své vůli ocenil jako výtvor „nejlepších mozků opozice“.⁵⁸ Praví se v něm, že zápas o lidská a občanská práva bude veden striktně v souladu s platnými zákony. Těmito slovy byla definována strategie legalismu, na jedné straně kritizovaná, na druhé straně jedna z mála věcí, na níž se chartisté dokázali shodnout.⁵⁹ Byla rámcem, ve kterém se hledaly konkrétní metody práce a se kterým souvisí řada otázek. Které metody práce se dostávaly do popředí, k jakým se chartisté přikláněli a proč? Jakou míru organizace byli ochotni připustit? Co zúčastnění aktéři ztratili a co získali ve sporech o organizační prvky? Jakými způsoby Státní bezpečnost jejich snahy narušovala a s jakými úspěchy? Jaké formy obrany proti represím si chartisté vytvořili a jak byly účinné? Jakou roli v tom sehráli právníci? Jak vznikala sdělení VONS, která platí za jeden z příkladů této obrany? Odpověďmi na tyto otázky chci rozvinout vybrané myšlenky Kopečkova velmi přínosného textu o disidentském legalismu.

***

56 Informace o projevech člena ÚV KSČ a ministra vnitra ČSSR Jaromíra Obziny k Chartě 77 na Vysoké škole politické ÚV KSČ a na shromáždění v Socialistické akademii, rozšířená samizdatem v prostředí Charty 77. In:

CÍSAŘOVSKÁ, Blanka – PREČAN, Vilém (eds.): Charta 77. Dokumenty 1977–1989. Svazek 3, s. 169–170.

57 KOPEČEK, Michal: Vládnout právem. Česká právní věda od „represivní legality“ k právnímu státu. In: Týž (ed.): Architekti dlouhé změny. Expertní kořeny postsocialismu v Československu, s. 51–52.

58 Informace o projevech člena ÚV KSČ a ministra vnitra ČSSR Jaromíra Obziny k Chartě 77 na Vysoké škole politické ÚV KSČ a na shromáždění v Socialistické akademii, rozšířená samizdatem v prostředí Charty 77. In:

CÍSAŘOVSKÁ, Blanka – PREČAN, Vilém (eds.): Charta 77. Dokumenty 1977–1989. Svazek 3, s. 170.

59 KOPEČEK, Michal: Disidentský legalismus. Socialistická zákonnost, lidská práva a zrod právního odporu v demokratické opozici v Československu a Polsku v 70. letech. In: SUK, Jiří – KOPEČEK, Michal – ANDĚLOVÁ, Kristina – VILÍMEK, Tomáš – HERMANN, Tomáš – ZAHRADNÍČEK, Tomáš (eds.): Šest kapitol o disentu, s. 10–11.