MASARYKOVA UNIVERZITA
Filosofická fakulta
Masarykova univerzita
Filozofická fakulta
ÚSTAV ROMÁNSKÝCH JAZYKŮ A LITERATUR
Portugalský jazyk a literatura
Martina Čáslavská
Tradução comentada das histórias escolhidas do livro
O Senhor Kraus e a política de Gonçalo M. Tavares
Na tomto místě bych chtěla poděkovat především vedoucímu své bakalářské práce Mgr. et Mgr. Vlastimilu Váňovi za veškerý čas a úsilí, které věnoval této práci, za všechny rady a připomínky, kterými přispěl k její konečné podobě a také za trpělivost, se kterou přistupoval k mému procesu tvorby, mnohdy velmi komplikovanému. Velký dík
Obsah
INTRODUÇÃO ... 11
PARTE TEÓRICA ... 12
GONÇALO M. TAVARES E A SUA OBRA ... 12
O BAIRRO ... 14
O SENHOR KRAUS E A POLÍTICA ... 16
LINGUAGEM DO LIVRO O SENHOR KRAUS E A POLÍTICA ... 18
INTRODUÇÃO BREVE À TEORIA DA TRADUÇÃO CHECA ... 19
PARTE PRÁCTICA ... 22
JUSTIFICAÇÃO DA ESCOLHA DAS HISTÓRIAS TRADUZIDAS ... 22
PAN KRAUS A POLITIKA ... 23
COMENTÁRIOS ... 55
Comentários de mudanças de tipo geral ... 55
As mudanças formais ... 55
Mudanças exigidas pelas divergências em estruturas sintáticas ... 56
O caso dos Auxiliares ... 57
Comentários de mudanças particulares ... 58
Recapitulação das questões problemáticas da tradução ... 71
CONCLUSÃO ... 74
BIBLIOGRAFIA ... 75
Introdução
O objectivo desta tese final é apresentar uma tradução comentada de histórias escolhidas do livro O Senhor Kraus e a política de Gonçalo M. Tavares. O conteúdo desta tese é dividida em duas partes. A primeira – teórica ocupa-se de questões teóricas ligadas às histórias traduzidas e à teoria da tradução checa. As informações abrangidas na primeira parte depois fundamentam a segunda parte. Esta parte - práctica contém a própria tradução das histórias escolhidas e os comentários do processo da tradução e das suas questões problemáticas.
A primeira parte começa pela introdução breve de Gonçalo M. Tavares, autor de textos traduzidos, e da sua obra, destacando a série literária O Bairro à que pertence o livro O Senhor
Kraus e a política. Mais espaço dedica-se à interpretação de O Senhor Kraus e a política
porque é um facto conhecido que a tradução é na sua essência apenas um tipo especial de interpretação textual. Desta razão a interpretação do texto que se está a traduzir figura entre as pressuposições básicas duma boa tradução e precisamente da mesma razão faz parte desta tese. Na parte dedicada ao livro surge ainda outro capítulo – este foca a linguagem empregada no livro e na escrita de Gonçalo M. Tavares em geral. A apresentação da linguagem do original é fundamental para a escolha de palavras apropriadas no processo da tradução.
Além dos parágrafos que têm a ver com a escrita de Gonçalo M. Tavares, a parte teórica desta tese contém ainda um capítulo que elabora um tema diferente. Este ocupa-se da teoria da tradução checa. Apresenta brevemente a história da teoria da tradução e descreve sobretudo os conceitos teóricos que constituem uma parte indispensável da base ,da qual parte a minha práxis tradutora.
A parte práctica contém sobretudo a própria tradução. As histórias traduzidas são organizadas numa «colectânea» conforme com o original cujas características procuram
12
Parte teórica
Gonçalo M. Tavares e a sua obra
Gonçalo M. Tavares é um escritor português contemporâneo. Nascido em 1970 ele pertence a uma geração nova de autores portugueses. Apesar de publicar a sua primeira obra no ano de 2001, ele já assome uma posição firme no mundo literário e é considerado um dos melhores escritores portugueses da actualidade.
A obra de Gonçalo M. Tavares distingue-se à primeira vista por dois traços evidentes: é a sua extensidade – já foram publicados 27 livros seus; e a sua heterogeneidade – a obra abrange todos os três géneros literários básicos. Mas com a descrição da obra de Gonçalo M. Tavares não é assim tão simples. Este autor não obedece aos géneros literários tradicionais. Ele cria (na maioria dos casos) obras de géneros híbridos que entrelaçam diversos tipos de escrita. Esta característica faz-se notar desde o seu primeiro livro, Livro da Dança, com que se estreou no Novembro de 2001. Este caderno, como Gonçalo M. Tavares denomina os seus livros publicados, pode-se classificar como uma obra entre a poesia e o ensaio.
Outra espécie de abordagem desconforme aos tipos literários estereotipados é representada no seu livro mais recente: Uma Viagem à Índia. Esta «epopeia mental»1
caracterizada por Eduardo Lourenço no prefácio desta obra como «prosaico poema, antipoema, hiperpoema» (Lourenço 2010: 13), por um lado segue a estrutura epopeica formal (como a sua prefiguração toma Os Lusíadas), por outro lado a narrativa violenta os postulados colocados ao conteúdo da epopeia. Uma Viagem à Índia conta história de Bloom, óbvia e naõ disfarçada remissão ao Bloom de Ulisses de James Joyce. Nesta narrativa não há nada de feitos heróicos nem heróis invencíveis. Pelo contrário: trata-se antes dum romance de ideias, duma viagem mental do protagonista retratada num tom céptico e melancólico. A narração é preenchida pela paródia e ironia típicas para a obra de Gonçalo M. Tavares.
Uma Viagem à Índia foi recebido pela crítica com imenso entusiasmo. Além de o
facto que o prefácio dele escreveu o próprio Eduardo Lourenço (o que já é uma honra imensa), também outras personagens consangradas não poupam elógios à conta deste livro. Uma destas pessoas é Miguel Real. Este escritor, teórico literário e professor de filosofia profetiza-lhe
1 Assim o autor denomina Uma Viagem à Índia na entrevista grande com Luís Ricardo Duarte e Maria Leonor
Nunes. Esta entrevista foi publicada em Jornal de Letras, Artes e Ideias pouco antes do lançamento do livro. (Duarte e Nunes 2010: 8)
numa recensão publicada no Jornal de Letras, Artes e Ideias um futuro brilhante e prolongado dizendo: „[É um] Livro absolutamente inolvidável por mais anos que se viva. Ou, de outro modo, um livro para a eternidade.” (Real 2010: 11)
Mas voltando a toda a obra de Gonçalo M. Tavares de ponto de vista geral encontramos uma outra característica particular dela. É a sua organização. O autor costuma dividir todos os seus cadernos em várias categorias consoante o tipo de escrita, o tema e o carácter geral das obras. Actualmente existem onze destas categorias mas, considerando a fertilidade do autor, podemos prever que no futuro vão surgir ainda outras. Assim a primeira obra Livro da Dança faz parte de «Investigações» e Uma Viagem à Índia abre a categoria «Epopeia». A uma série de romances «O Reino» pertence o Jerusalém. Este livro ou caderno – terceiro dos quatro que constituem O Reino – atingiu um sucesso elevado. Em Portugal recebeu o Prémio José Saramago 2005 e o Prémio LER/Millennium BCP 2004 e na França foi nomedo para o Prix Cévennes 2009 – um prémio para o melhor romance europeu. Para já fica
Jerusalém a obra mais apreciada de Gonçalo M. Tavares mas a possibilidade de ser superada
é grande, tendo em mente a crítica extremamente positiva de Uma Viagem à Índia.
Uma espécie de contrapeso à série O Reino, cuja atmosfera é densa, violenta e pessimísta, representa a série O Bairro – lúdica, imaginativa mas também muito irónica.
14
O Bairro
O Bairro é uma série especial da obra de Gonçalo M. Tavares. Trata-se dum projecto extenso que se baseia na ideia de criação dum bairro imaginativo habitado pelas personagens consangradas do campo literário, artístico e científico. Este mundo utópico emana através da escrita. Com cada novo livro o autor instala um novo habitante no Bairro2; cada um dos habitantes de Bairro desempenha o papel de protagonista dum caderno. O caderno depois traz o nome do seu protagonista como título (recentemente alargado por um codicilio especificante) e descreve histórias da vida do seu protagonista. A classificação do género destas narrativas é outra vez problemática. Novamente trata-se dum género-híbrido. Neste caso o podemos considerar um género fronteiro entre o conto e a crónica. Mas a solução melhor desta questão será aceitar a nomenclatura do autor e chamar estas narrativas curtas «histórias».
Actualmente podemos considerar o Bairro bem pequeno com os dez habitantes recentes. Mas as promessas para o futuro são grandes. A ideia com que Gonçalo M. Tavares está a criar o Bairro é preenchê-lo pelas autoridades incluídas no seu livro Biblioteca – para já o único caderno da categoria «Arquivos». Este caderno traz como a sua base obras de artistas e pensadores ilustres, das quais depois tratam os textos curtos. Pelas palavras de Agripina Carriço Vieira, na Biblioteca „[…] entramos no universo de Gonçalo M. Tavares, que […] nos desvenda as suas impressões de leitura das obras da sua selecção de autores.” (Vieira 2004: 23)
Do texto anterior já é bem evidente que as personagens escolhidas não são uns quaisquer, mas o que é importante é a razão da sua escolha. Pela criação do Bairro o autor quer prestar uma homenagem às pessoas glorificadas do campo artístico e científico. Trata-se, porém, duma homenagem extraordinária. Gonçalo M. Tavares não tenta descrever os seus êxitos e grandes obras; ele rende honra a eles duma maneira particular - cria personagens nos quais „[h]á uma espécie de espiritualidade próxima dos nomes, mas não há nada de concreto que a associe aos escritores.” (Rêgo 2005: 24) Em consequência, os factos de vidas dos personagens reais não deviam influenciar a interpretação de histórias ficcionais.
Ao longo da sua existência O Bairro passou por várias mudanças. Sobre algumas delas o autor falou numa entrevista para o Jornal de Letras, Artes e Ideias pouco antes de lançamento de Uma Viagem à Índia. Das mudanças mencionou por exemplo a instalação
2 O Bairro dispõe também duma representação visual – em cooperação com a ilustradora Rachel Caiano nasceu
planeada de mulheres e homens portugueses no Bairro.3 O que é de maior importância, porém, é a mudança na recepção do Bairro pelo autor: agora é o Bairro próprio que passa a personificar o protagonista principal. Já não funciona somente como um ambiente dos seus habitantes. O Bairro toma a sua própria narrativa e converte-se numa História da Literatura. (Duarte e Nunes 2010: 10,11) É um projecto que, como Gonçalo M. Tavares costuma dizer, vai acabar só com a sua morte, inacabado. (ibidem)
A imaginação extraordinária, ludicidade e reflexividade de O Bairro não fica sem repercussão do mundo extra-literal. Esta série excepcional formou o ponto de partida para várias peças de teatro e até inspirou estudantes da arquitectura em Lisboa para fazer um modelo arquitectónico do Bairro.
16
O Senhor Kraus e a política
O caderno O Senhor Kraus e a política baseia-se em histórias originalmente publicadas em A Capital4, jornal em que Gonçalo M. Tavares trabalhou na posição de cronista. O livro completo foi lançado no Outono do ano 2005 como a quinta parte da série O Bairro. Este caderno traz o nome (e a espiritualidade próxima do nome) do dramaturgo, ensaísta, aforista e poeta austríaco Karl Kraus – um dos melhores escritores satíricos do seu país do século XX.5
No livro conhecemos o mundo do senhor Kraus. Este jornalista tem uma tarefa para cumprir – foi contratado para escrever crónicas sobre os acontecimentos importantes do seu país. Para realizar esta sua missão o senhor Kraus inventa personagens ficcionais; as mais importantes são o Chefe e os seus dois Auxiliares. Os três passam a desempenhar o papel de protagonistas das suas histórias.
No próprio livro podemos reconhecer duas camadas narrativas. Na primeira lemos as histórias escritas pelo senhor Kraus, na segunda recebemos informações fragmentárias sobre ou de vida dele que são mediadas por um outro autor ou narrador.
A primeira camada caracteriza-se por um tom parodístico e irónico, mantendo porém a atmosfera lúdica e imaginativa marcante para todo O Bairro. As histórias escritas pelo senhor Kraus descrevem acontecimentos dos três protagonistas. O Chefe (com C grande) é político arrogante, túmido e até incrivelmente estúpido, que goza duma lealdade exagerada dos seus Auxiliares bajuladores. O Chefe, com assistência dos seus Auxiliares, passa por situações paradoxais, enfrenta problemas disparatados e fica entusiasmado de coisas tão simples como um índice de relatório.
Num conjunto, as histórias constituem uma narrativa grande que se estende ao longo de todo o livro. Esta narrativa começa pela descrição de Uma tarde na vida do Chefe e por vários acontecimentos chega ao ponto fundamental da vida política – as eleições. Depois ocorrem ainda outras peripécias para acabar num final inesperado: um acidente malfadado em que o Chefe cai de 4º andar dum edifício enquanto está observando a sua própria expiração.
4 Neste caso ainda denominadas de crónicas.
5 Como já foi mencionado no texto anterior, a análise das semelhanças ou diferenças entre o senhor Kraus
histórico e o ficcional não constitui um ponto fundamental para a leitura do livro O Senhor Kraus e a política (tal como nos casos das outras partes desta série e as suas protagonistas) tendo em mente a noção do próprio autor de que se trata só duma espiritualidade próxima do nome. Além disso uma análise deste tipo não é apropriada ao propósito deste trabalho. Por isso deixo-a nesta tese de lado.
Algumas histórias desta camada – as que tratam dum tema comum – são organizadas nas séries pequenas. Estas levam o mesmo título e distiguem-se pelo numeral que o segue. Todas as histórias encontramos enumeradas no índice do livro.
As histórias do senhor Kraus reflectem evidentemente o nosso mundo real. Caricaturam a política e os políticos exagerando os seus problemas e defeitos. Mas às vezes fazem-no talvez menos do que poderíamos desejar. Além disso as histórias gozam duma universalidade marcante. Não especificam nenhum espaço nem tempo em que se situem e a sua indeterminação fá-las aplicáveis a maioria dos sistemas políticos.
A segunda camada narrativa é formada pelas histórias da vida do senhor Kraus. Na maioria dos casos trata-se de diálogos curtos com pessoas inespecificadas ou de notas que o senhor Kraus costuma apontar no seu caderno sentado no Café. Estas histórias caracterizam-se por um tom satírico, céptico e um pouco apático da pessoa que sabe que há algum erro no mundo político, mas no mesmo tempo tem a consciência de que não é capaz de o remediar.
Parece que estas histórias como se fossem somente acessórios da narração da primeira camada, e por isso não são enumeradas no índice. Apesar disso as histórias da segunda camada têm a sua importância no livro e introduzem um outro ponto de vista às histórias da primeira camada.
No conjunto, as histórias da primeira e da segunda camadas constituem um livro que se distingue pela ludicidade, imaginação e reflexividade. Assim fazem o leitor rir, maravilhar-se e também pensar.
18
Linguagem do livro O Senhor Kraus e a política
A linguagem constitui um traço distintivo da escrita de Gonçalo M. Tavares. A sua característica mais própria pode ser exprimida numa só palavra: a pureza. Essa pureza resulta dum processo de escrever, que tem duas fases. A primeira é a fase de escrita torrencial em que surgem muitas páginas no relativamente pouco tempo. A segunda fase começa depois dum período do repouso. É a fase mais cansativa e demorada. O autor descreve a assim: „[…] volto como um leitor e começo a cortar. Esse trabalho é brutal. Nada que se pareça com um contentamento de uma manhã em que escrevo 15 páginas, naqueles dias fortes que correm bem e em que estão cinco horas a escrever, sem parar, sem me vigiar minimamente.” (Duarte; Nunes 2010: 10)
O objectivo deste processo é encontrar as palavras mais certeiras para exprimir o significado desejado. E eliminar as redundâncias. Gonçalo M. Tavares quer chegar a „uma linguagem limpa, quase bíblica. Se tenho duas palavras para uma descrição, opto sempre pela mais simples.“ (Duarte; Nunes 2010: 9) Consequentemente o autor costuma dizer que sempre procura uma descrição tão curta quanto possível.
Conforme com as suas características gerais mencionadas no texto anterior também a linguagem de O Senhor Kraus e a política distingue-se por uma simplicidade de elementos linguísticos e por expressões claras. Mas isso não significa que o expresso não dispunha de uma grande imaginação. Pelo contrário, a arte da escrita de Gonçalo M. Tavares consiste em capacidade de transmitir as ideias profundas e imagens inesperadas através duma linguagem mais simples.
Introdução breve à teoria da tradução checa
Desde os seus princípios a teoria da tradução checa, tal como provavelmente a maioria de teorias de tradução literária, marcada pela luta de duas abordagens opostas.
Estas partem de tradições literárias e as suas características. É a tradição clássica, que se baseia no processo de adaptação, e a romântica acentuando o enraizamento da obra na dada cultura e a necessidade de conservar as características nacionais. Estes protótipos de tradução formam os pontos extremos numa escala na qual pudessemos colocar todas as traduções literárias já feitas ou também as que vão surgir nos anos seguintes.
A concepção clássica baseia-se, como já foi dito, na ideia de adaptação. O objectivo fundamental é transformar as obras literárias na forma que a obra assumiria caso tivesse sido escrita no tempo e na língua do tradutor. Os tradutores então tentam adaptar a obra a um outro ambiente com outras condições – condições intimamente conhecidas pelo leitor. Trata-se portanto, como diz bem acertadamente teórico literário checo Jiří Pelán citando Friedrich Schleiermacher, duma tentativa de „trazer a obra ao leitor”.6 (Pelán 2000: 459)
No ponto oposto da escala imaginária fica a tradução, seguindo a tradição romântica. Esta abordagem reconhece sobretudo a singularidade de obra literária e o seu encaixamento na cultura em que a obra se origina. A acentuação das qualidades nacionais, tão própria à literatura romântica, faz se notar na postulação de regras básicas duma tradução boa. A regra fundamental consiste em conservação das qualidades „nacionais” – resultados de enraizamento na cultura específica. Cada obra é então percebida como indispensável da cultura em que nasceu. E a missão de tradutor é transmitir ao leitor todas as particularidades de dada cultura e língua incluídas na obra. Trata-se portanto (ao contrário à tradução adaptiva ou clássica) duma tentativa de, para usar palavras de Jiří Pelán, „levar o leitor à obra”.7 (Pelán 2000: 460)
20
papeis se reverzam.8 Na época pós-guerra (falamos da segunda guerra mundial) ocorre um tal reverzo e a posição preferida assome a abordagem que prossegue a tradição romântica.
Nos anos 60 sucedeu no entanto uma outra mudança importante, facto que descreve Dagmar Knittlová. Ao lado de aspecto literário-estético, que até estes tempos dominava no campo da crítica da tradução literária, surge uma nova forma de considerar os textos traduzidos: abordagem linguística. O seu foco concentra-se sobretudo na questão de equivalência, desenvolvendo depois o postulado da equivalência funcional (uma exigência em que sentimos o toque de tradução clássica). Este tipo de equivalência exige, em relação entre os textos traduzidos e originais, a igualdade de função9 nos três aspectos: o concreto, o conotativo e o pragmático. O aspecto concreto considera a informação denotativa expressada pelos elementos lexicais ligados através do sistema gramático. A parte conotativa do conteúdo é determinada pelo timbre estilístico e expressivo de termos da língua. O aspecto pragmático é estreitamente ligado à relação entre o termo lexical e as participantes do acto da comunicação. As abordagens literário-estética e linguística após a existência paralela se juntam criando um método integrado que enfatiza o aspecto pragmático. (Knittlová 2009: 7-8)
Da plataforma dos anos pós-guerra parte uma das personagens consangradas da teoria da tradução checa, Jiří Levý. A sua obra de ano 196310 Umění překladu constitui até aos dias de hoje o ponto de partida dos tradutores debutantes, facto que corfirma também este texto tomando-a por elemento fundamental na prática de tradução. Jiří Levý postula a categoria chamada compactibilidade noética que envolve em si fundamentos da tradução: a justeza de tradução, a veracidade de denominações simbólicas, a verossimilhança de motivação etc. Na abordagem à esta categoria designa dois pontos extremos: o ilusionismo e o antiilusionismo. A metoda antiilusionística trabalha com a consciência de que se trata duma transformação da obra original. Esta consciência possibilita ou mesmo exige que o leitor note a divergência entre a obra original e a tradução. O tradutor neste tipo da tradução pode incorporar na obra traduzida comentários seus à própria obra ou ao processo da tradução. É uma espécie de
8 O que agora foi dito é evidentemente uma simplificação ousada. A mudança é fundamentada em e influenciada
por circunstâncias diversas ligadas a questões linguísticas, culturais e outras. Mas não faz parte do propósito desta tese analisar estas circunstâncias, pro isso me atrevi a uma simplicação deste tipo.
9 Trata se portanto duma atitude que não exige o uso de meios idênticos. O fundamental aqui é o efeito com que
a obra influencia o leitor e a sua conservação na tradução. Como sinala a professora Knittlová na página 9 em relação à questão da equivalência dinámica e a sua ênfase à reação de leitor do texto original, um problema surge no caso das traduções de obras históricas. Por sua antiguidade já não é possível apurar nem a reação do leitor original nem a função de todos os elementos particulares.
10 Do ano 1963 se data a primeira edição do livro. Nesta tese porém trabalho com a segunda edição emitida vinte
anos mais tarde, no ano 1983, dezasseis anos depois da morte do autor . Em comparação com a versão original, a segunda versão contém algumas mudanças e actualizações beseadas na edição alemã, revista ainda pelo próprio autor.
metaficção literária. No entanto, Jiří Levý considera o antiilusionismo só um assunto experimental que na tradução literária ocupa uma posição marginal. Ao contrário, o método fundamental – o ilusionismo procura eliminar a possibilidade de que se note a presença do tradutor no texto traduzido. Cria portanto uma ilusão da obra original mantendo as características essenciais. Assim se chega ao ponto em que: „[…]o leitor sabe que não está a ler o original, mas requer que a tradução mantenha as qualidades do original. Depois está disposto a acreditar que está a ler Faust, Os Buddenbrooks ou Almas Mortas.”11 (Levý 1983: 40) Deste modo o objectivo fundamental representa a elaboração duma obra que faz o tradutor e o seu trabalho invisível, tão como quaisquer indícios de divergências entre a língua do original e a da tradução. Ao mesmo tempo isto não o permite a afastar-se do original. A perseverança das qualidades dele é considerada essencial em absoluto.
Como avisei no texto anterior a minha abordagem à tradução parte em medida notável da teoria de Jiří Levý. O ponto em que a considero mais digna de seguir consiste precisamente no postulado de criação duma tradução resultando em texto natural para a língua do tradutor que no mesmo tempo contém as qualidades do original. Portanto o meu propósito é traduzir os contos duma maneira que resulte no texto fluído e natural da língua checa.
22
Parte práctica
Justificação da escolha das histórias traduzidas
O objectivo da escolha dos textos para a tradução consistiu em criação duma colectânea representativa do livro O Senhor Kraus e a política. Desta razão decidi manter na «colectânea» traduzida os textos iniciais e finais que construem um quadro em que se encaixa a narrativa grande. A parte inicial é representada pelo „prólogo” (a primeira história do livro) e a série pequena de „Umas tardes”. A parte final é formada pelo comentário sobre senhor Kraus a enviar a última crónica e depois por A Queda e O Epílogo nas quais a culminância de todo o livro desenrola-se. Dentro do quadro delimitante constituído pelos textos iniciais e finais encontram-se todos os tipos de textos envolvidos no livro: as histórias escritas pelo senhor Kraus, histórias da vida dele e notas do seu caderno. Na escolha de outros textos incorporados na minha «colectânea» o meu propósito foi manter o tópico das eleições que julgo central para o livro. Por isso conservei todas as histórias que tratam das eleições. O processo da escolha continuou pela incorporação das histórias que se distinguem pela culminância, ludicidade ou actualidade singificativa (por exemplo „As pontes” ou „Os Índices”). Depois acrescentei à «colectânea» as histórias que são ligadas às histórias já escolhidas através do tema, ou as que completam o significado das histórias já escolhidas. (Desta maneira escolhi sobretudo as histórias da segunda camada.) O ordem das histórias traduzidas mantém o ordem do livro original para não perturbar a narrativa grande.
Como o meu propósito foi criar uma „colectânea”, decidi conservar também a estrutura formal do livro. Por isso compus um índice em que são enumeradas somente as histórias da primeira camada e que imita o índice original.
Além disso, as persongens da «colectânea» e as suas histórias são animadas através das ilustrações desenhadas por Kamila Spěváková.
Em conjunto, creio que criámos uma „colectânea” equlibrada que representa o livro O
Gonçalo M. Tavares
Pan Kraus a politika
Obsah
Jedno odpoledne v Šéfově ţivotě (1) ... 28 Jedno odpoledne v Šéfově ţivotě (2) ... 29 Jedno odpoledne v Šéfově ţivotě (3) ... 30 Jedno odpoledne v Šéfově ţivotě (4) ... 31 Most (1) ... 32 Most (2) ... 33 Průzkumy (1) ... 35 Průzkumy (2) ... 36 Rozhovor (jeden den před volbami) ... 38 Den po volbách (1) ... 43 Den po volbách (2) ... 44 Návrat (1) ... 46 Návrat (2) ... 47 Návrat (3) ... 48 Obsah (1) ... 49 Obsah (2) ... 50 Pád ... 52
Pan Kraus odešel z novin v dobré náladě. Věděl, ţe v době, která plyne1 (dozadu?, do strany?), „je jediným objektivním způsobem, jak komentovat politiku, satira“. Tak dobrá, pan Kraus, kterého najali, aby psal fejetony dokumentující významné události země, se ten podvečer vracel domů a přitom si broukal jednu z těch nekonečných monotónních dětských písniček, která mu přes komplikované vnitřní obvody a nejasné asociace znenadání přišla na mysl.
28 Jedno odpoledne v Šéfově životě (1)
Ve své pracovně Šéf klidně přecházel velkou rychlostí z jedné strany na druhou podél stolu, přičemţ se bavil tím, ţe si čas od času prudce vytrhl jeden z vlasů a potom pozoroval 1 svůj výkřik, takové hry se sebou samým povaţoval za „skoro zábavné“, kdyţ z ničeho nic vypukl ohromný zmatek, který přicházel zespodu.
Pro Šéfa ostatně nepříjemnosti vţdycky přicházely „odtamtud zespodu“, byl to téměř ţelezný zákon2.
„Musím z té budovy odstranit spodní část,“ pomyslel si Šéf , „jinak uţ to nepůjde.“ Opravdu, hrozivé zvuky vycházely ze svého obvyklého zdroje. A blíţily se.
Šéf se pořádně narovnal a čekal.
Kdyţ se blíţí nebezpečí, velitel mu čelí s vypjatou hrudí a hlavou vztyčenou, pomyslel si Šéf. Hned se ale ohnul, aby zvedl drobnou minci3, která mu vypadla z kapsy.
Znovu se pořádně narovnal, jako podle pravítka4, nehybný, s hlavou vztyčenou, jako by uţ na světě neexistovala ţádná mince na podlaze. Dokonale svislý, ejhle Člověk5.
Mezitím začínaly výkřiky získávat podobu.
Potom získaly tu nejhorší ze všech podob: byly to hlasy jeho Asistentů. Nikdy ho neopouštěly.
Šéfa uţ unavovalo propadat zoufalství za asistence těch muţů. Měl právo propadat zoufalství sám, jako opravdový šéf. Ale uţ tam byli zase, Asistenti.
-Jedno odpoledne v Šéfově životě (2)
Zavřel dveře zevnitř. Tak můţe1 vţdycky říct, ţe měl důleţitou schůzku.
Kdyţ on byl Šéf, a tím pádem vrchol, bylo, nebo nebylo důleţité, aby přemýšlel sám pro sebe?
Ostatně, o samotě dokázal uskutečnit zdaleka nejdůleţitější ze schůzí.
Aby se cítil přesvědčivěji, kdyţ předkládal odůvodnění zavřeným dveřím, začal mluvit sám k sobě, jako by diskutoval s některou svojí předchozí myšlenkou.
Protoţe nebyl zvyklý nesouhlasit sám se sebou, první slova, která mu vyšla z úst2, byla: „Bravo! Výborný nápad!“
30 Jedno odpoledne v Šéfově životě (3)
Asistenti uţ byli blízko. Běţeli a křičeli zděšením1. Dělo se něco váţného.
Šéf se narovnal, zvedl paţi a ukazováčkem namířil vzhůru. Měl rád tohle gesto; cítil, ţe určuje cestu lidu.
Jenţe nad jeho pracovnou nebylo nic. Jenom prázdné místnosti. A umývárny.
„Vzhůru, cesta vede2 vzhůru,“ jako by Šéf říkal tím gestem se zvednutou rukou a vztyčeným ukazováčkem.
A protoţe posledních pár minut nepouštěl lid z hlavy, cítil se dojatý a udivený sám sebou.
On, který dřív, neţ byl Šéfem, nikdy, vůbec nikdy nepomyslel na lid, měl ho teď plnou hlavu; lidu (který nikdy nepoznal).
To se člověk naučí, zamumlal. Jako novou techniku skoku do výšky; člověk se to naučí.
Ale oni uţ tam byli, zvenčí3 klepali na dveře jeho pracovny. „Ekonomové!“
„Ekonomové se blíţí!!“ křičeli z druhé strany dveří vystrašení Asistenti.
-Jedno odpoledne v Šéfově životě (4)
„Co je to za rámus?“ zeptal se Šéf. „Byl jsem zoufalý, ale klidný. Co zas máte vy…?!“ „Ekonomové říkají, ţe je nutné ještě víc sníţit výdaje!“ řekli najednou Asistenti lapající po dechu.
„Jaké výdaje?“ „Výdaje ostatních!“
„Aha, výdaje ostatních!“ zvolal Šéf s ulehčením.
„Ano Šéfe, ale to by nás nemělo ukolébat1. Protoţe kdyţ ekonomové (a to slovo bylo proneseno tak, jako by nahánělo strach2 vyslovit ho nahlas) říkají, ţe je nezbytné sníţit výdaje ostatních, nepřestávají se dívat na nás. A to3 upřeně.“
„Na nás?!“ zvolal Šéf rozhořčeně. „Ale my nejsme ostatní!“ V tom všichni najednou ztichli, jako by se domluvili. Šéf byl nervózní.
Upravil si kravatu a lehce se dotkl pásku od kalhot.
První Asistent si ihned také upravil kravatu a lehce se dotkl pásku od kalhot.
Druhý Asistent si vzápětí upravil kravatu a pokusil se lehce dotknout pásku od kalhot. Ale nepodařilo se mu to, zapomněl si pásek.
Zahanbeně4 sklopil oči, ale Šéf nic neviděl ani neslyšel.
„Tahle věc s Ostatními,“ zamumlal. „Tahle věc s Ostatními mě vţdycky mátla…“ „Ano, ti Ostatní…“ zamumlal první Asistent, aniţ by pořádně věděl co říct.
„Ti Ostatní jsou fascinující!“ zvolal zničehonic druhý Asistent, jako by zrovna objevil řešení nějaké početní úlohy.
„Uklidněte se, pane Asistente,“ řekl Šéf, který po troškách znovu nabýval sebekontrolu, „nepřehánějte! Ostatní jsou Nezbytní! Nezbytní!, vnímejte dobře to slovo.
32 Most (1)
„Naše představa1 je taková, pane Šéfe. Postavíme dva mosty, jeden vedle druhého. Kaţdý z nich bude mít jen jeden směr. Po jednom mostě pojedou auta tam, po druhém budou přijíţdět sem. Co myslíte? Bok po boku, s rozestupem menším neţ padesát metrů. Z jednoho na druhý půjde dát sbohem. Jako by to byli dva bratři2. Dva v Evropě nevídané mosty!“
„A dokonce i na světě.“ „Na světě!“
Šéf pokýval hlavou a upadl do dlouhého mlčení. Potom řekl váţným hlasem:
„Na prvním místě před vynalézavými nápady by měla být starost o peníze, které se utratí. Protoţe ty peníze nejsou naše, jsou lidu.“
„Velmi dobře, Šéfe.“ „Krásné.“
„Vzhledem k tomu navrhuji, aby se místo dvou mostů postavil jen jeden, obousměrný3,“ řekl Šéf.
„Bravo! Výborný nápad, pane Šéfe.“ „Působivé.“
„Dostaneme výdaje na polovinu ,“ dodal.
„Podle mých výpočtů, jen tak z hlavy, přesně padesát procent,“ potvrdil Asistent. „Bravo, pane Šéfe!“
„Nyní je pravý čas4 oznámit, ţe jsme dokázali sníţit výdaje spojené s tímto podnikem na polovinu. Aby lid viděl, jak se staráme o společné peníze5.“
„Velmi dobře.“
„Jenom mě mrzí,“ řekl Šéf, „ţe jste, moji váţení Asistenti, nenavrhli na začátku tři mosty místo dvou. Kdyby to tak bylo, mohli bychom dnes oznámit sníţení výdajů na třetinu.“
„Máte pravdu, pane Šéfe.“
„Udělali jsme chybu!“ zamumlal Asistent a zahanbeně sklopil oči.
-Most (2)
Nicméně další den změnil Šéf názor.
„Z důvodů, jeţ jsou součástí mé intelektuální intimity, kterou mi nepřijde vhodné odhalovat, jsem se rozhodl, ţe nepostavíme dva ani jeden. Postavíme tři mosty. Bok po boku. Nebo spíš: bok po boku po boku. Kaţdý z nich jen s jedním směrem jízdy.“
„Jak daleko od sebe?“
„Přesná vzdálenost zatím není určená. Chybí mi výpočty. Taková rozhodnutí nemohou být učiněna před jistou… Ale stanovím padesát metrů. To číslo se mi líbí.“
Asistent zapsal do svého poznámkového bloku a podtrhl: 50 metrů!
„Zachováme tedy dva mosty,“ pokračoval Šéf, „kaţdý jen s jedním směrem jízdy – jeden sem, druhý tam – a ten třetí bude volitelný. Ráno, kdy hodně aut přijíţdí do metropole, bude mít třetí most jen směr periférie – metropole1. A večer2 bude směr metropole – periférie.“
„Takhle…“ zvolal jeden z Asistentů snaţící se přemoci svoje dojetí, „ … takhle budeme mít vţdycky dva otevřené mosty v tom směru, ve kterém bude potřeba odvést víc dopravy!“
„Přesně tak ,“ řekl Šéf.
„A investujeme třikrát víc do modernizace naší země, neţ bychom investovali jen s jedním mostem“
„Přesně!“ „A Šéfe…“ „Ano?“ „Šéfe!“
34
Kdyţ Pan Kraus seděl v Kavárně na své obvyklé ţidli, zapsal si do sešitu pár poznámek. O projevech politiků
Podle velikosti bot nemůţeme s jistotou určit1 velikost nohy.
Jsou dvě moţnosti: buďto jsou nohy menší neţ boty a ty zveličují pravdu, nebo jsou nohy větší neţ boty a pravda zatím zůstává se sebezapřením skryta.
Neúčinnost vitamínů
On si myslí, ţe vitamíny pomohou oţivit jeho myšlení, ale většina terapeutických výrobků není tvůrčí; nic nevymýšlí, jen posilují jiţ existující vlastnosti.
Dochvilnost
Od jistých zvyků se nikdy neupustí. Dobrý politik přijde i na slavnostní odhalení2 hodin pozdě.
-Průzkumy (1)
Volby se blíţily a průzkumy pro Šéfa nevypadaly dobře1.
„Tohle je otázkou,“ řekl Šéf, „kdyţ člověk, třeba i naprosto soudný2, řekne, ţe je pro3 levici a ne pro pravici, kdo nám řekne, ţe si nemyslí pravý opak4?“
„To je otázka, která se dá pokládat pořád.“
„Navíc,“ pokračoval Šéf, „kdo nám řekne, ţe kdyţ on řekne, ţe chce jít doleva, nechce nakonec jít doprava?“
„Uţ jsem o tom přemýšlel,“ zamumlal jeden Asistent. „Já uţ jsem o tom taky přemýšlel,“ přidal druhý. „Přemýšleli jsme zároveň,“ shodli se ti dva.
„Moje teorie o průzkumech veřejného mínění je tedy především následující,“ a přistoupil5 k výkladu…
Oba Asistenti ihned pořádně nastraţili uši6. Šéf pokračoval:
„Nestačí zjišťovat veřejné mínění. Je potřeba ho interpretovat. I kdyţ udělají7 jenom jeden kříţek: co znamená tenhle kříţek? Kaţdý osobní názor by měl být interpretován pod lupou, a to odborníky.“
„Coţ jsou…?“
„Coţ jsou ti, které jmenuji Odborníky na Já.“
„Takţe odborníci…“ zamumlal Asistent, „…na výzkum lidské mysli, osobnosti…“ „Kdo mluvil o lidech?!“ ohradil se Šéf a potom začal znovu8. „Já řekl: odborníci na Já. Na Já, rozumíte?!“
„Aha, odborníci na Vás, na Šéfa.“
36 Průzkumy (2)
„No dobrá,“ souhlasil konečně Šéf. „Pokud se průzkumy chtějí odvolávat na účast lidu, ať je to tak.
„Mluví o náhodném vzorku.“
„Náhodném…? Taková nerozváţnost1!“
„Náhodném, ale ne tolik. Přes to všechno to má řád. S určitým počtem ţen, muţů, atd. Všechno velmi vědecké.“
„Ať se z průzkumů zachová to vědecké, vědu jsem měl vţdycky rád. Ale jednotky té vědy budu určovat já2.“
„Jak to, pane Šéfe3?“
„Návrh, který se mi zdá nejvhodnější a zároveň vyváţený, je následující: ať se průzkum rozšíří na co největší moţný4 vzorek: muţi, ţeny, mladí, staří. A ještě další…“
„Dokonce i ti další?“ „Dokonce i ti další.“ „Tohle je demokracie!“
„Ať ţije!“ vykřikl hned druhý Asistent… „A těm všem se dá moje telefonní číslo.“ „Coţe?“
„Moje telefonní číslo,“ řekl Šéf. „Ať mi úplně kaţdý ze členů toho reprezentativního vzorku, náhodně vybraného podle vědeckých kritérií, zavolá, aby se dozvěděl můj názor. Takto budeme mít přesný průzkum s rozšířeným vzorkem a s objektivním a promyšleným názorem.“
„Takţe Váš návrh je, aby Vám zkoumaný vzorek místo uvedení vlastního názoru zavolal a Vy byste všem sdělil svůj názor.“
„Kaţdému zvlášť5.“
„Nebudou nás moci obvinit z ovlivňování výsledků?“
„Samozřejmě, ţe ne. Otázku bude pokaţdé pokládat6 někdo jiný. Právě sem bychom měli směřovat pozornost. Kterýkoliv zástupce lidu7 se bude moci zeptat na můj názor. Jak by mohly být údaje ovlivněny, kdyţ je to samotný lid, kdo mi klade otázku?“
„Máte pravdu, Šéfe.“ „A je to originální.“
-„Co je důleţité v televizní debatě?“ Pan Kraus odpověděl:
„Bohatost argumentů prohrává (K.O.) s kvalitou pohybu obočí. Kolik hlasů se dá získat1 správným nakrčením nosu ve správnou chvíli?! Jak by otřáslo naším demokratickým přesvědčením, kdybychom znali odpověď,“ zamumlal pan Kraus.
38 Rozhovor (jeden den před volbami)
„Chcete dosáhnout rovnováhy zavedením hlasování vţdy a všude.1“ „Ţijeme2 ve století demokracie: lid by měl mít moţnost hlasovat 3o všem.“ „Dokonce i ti, jejichţ hlas…“
„Dokonce i ti.“
„Takţe: lid by rozhodoval o všem.“
„Mluvil jste například o fotbalovém zápase.“ „Hře, která nepřekonala diktaturu hráčů.“ „Navrhujete tedy…4“
„Zopakuji to: aby rozhodnutí náleţelo5 divákům zápasu, ne hráčům.“ „Výborně.“
„Místo toho, aby rozhodlo 22 hráčů plus jeden rozhodčí, dělalo by to 30 000 diváků. Hlasováním. Je to velký rozdíl. Jen se to musí spočítat.“
„Platily by jenom hlasy diváků na Stadionu?“ „Ano.“
„To je spravedlivé.“
„A je to vynikající způsob, jak přivést lidi ke sledování utkání. Rozhodovali by o samotném výsledku. Ta změna by stála za to. Nezdá se mi vhodné nechávat něco tak důleţitého – jako výsledek zápasu – v rukou (nebo nohou) méně neţ dvou tuctů občanů6.“
„V tomto případě označovaných jako hráči fotbalu.“ „Přesně tak.“
„Takţe výsledky zápasů by nebyly určovány momentálními schopnostmi, ale promyšleným rozhodnutím lidu.“
„To mi přijde spravedlivé. Ţijeme ve století rozumu a hlasování.“ …
„Fotbalový zápas, který rozhodnou hlasy lidu (konkrétně diváků) a ne góly hráčů! Jsou to právě takovéto změny, které ze zaostalé země udělají zemi pokrokovou.“
„Ano, to jsou.7“
„Namísto rozhodování kolenem8, namísto rozhodnutí tohoto typu, svalových, fyzických, nerozumových a nedemokratických přejít k rozhodnutím, která berou v potaz širší souvislosti9.“
„Kaţdý fotbalový zápas by potom byl svého druhu referendem.“ - 16 -
„Ano, ale pozor: nejdříve by se muselo hrát.“ „Zápasy jsou potřeba.“
„Rozhodovalo by se10 aţ po zápase – poctiví jedinci by se rozhodovali pro výhru jednoho nebo druhého muţstva nezávisle na gólech a neovlivněni emocemi, které mohly existovat předtím, ale právě po logické úvaze o tom, co se doopravdy událo.“
„Zachovávání hry plné vášní uţ není hodno století, ve kterém racionalita vyţaduje odlišné zacházení s událostmi.“
„Přesně.“
„Racionalita a demokracie, důleţitost názoru a volby kaţdého občana: to je fotbal příštího století.“
„To je výstiţné.“
„A co se týká voleb rozhodujících o tom, kdo bude vládnout státu?“
„No11, můj názor na tohle je, ţe by se měl uspořádat fotbalový zápas postaru: kaţdá Strana by vybrala jedenáct hráčů a muţstvo, které by vstřelilo víc gólů, by šlo do vlády.“
„To se mi zdá smysluplné a racionální.“ „Hodné tohoto století.“
40
Volby skončily a metař uţ přes dvě hodiny postrkoval smetákem volební lístky do rohu místnosti.
Volební lístky, teď uţ nepotřebné, se s nechutí posunovaly do rohu, jako by to byly špinavé ubrousky a ne dokumenty1 rozhodující o budoucnosti určité země v určité době. Postrkovali je jako odpadky. Pan Kraus sledoval celou tuto podívanou melancholicky.
-Den po volbách si pan Kraus v Kavárně u svého obvyklého stolu poznamenal do sešitu: Pozorování a posteriori (1)
Někteří politici dávají při kontaktu s nejprostšími lidmi polibky na tvář, tak jako někdo, kdo se na1 nábřeţí loučí s lodí, která odplouvá, aby uţ se nikdy nevrátila.
Vztah mezi lidmi a politiky
Po rušné předvolební kampani je velkou výhodou kterýchkoliv demokratických voleb to2, ţe lidé konečně opustí obývák politiků.
Je to pocit úlevy, jejţ někteří zvolení politici3 popisují jako podobný okamţiku, ve kterém z nějakého nejasného důvodu ustane palčivá bolest.
Pozorování a posteriori (2)
Kdyţ politici dávají polibky starým občanům, připomíná to4 první ostýchavá kousnutí červa do těla, které uţ není schopné útěku5 a nemá6 ani únikový východ.
Po volbách
Po kterýchkoliv volbách mají politici – ať uţ prohráli, nebo vyhráli – dojem, ţe všichni obyčejní lidé právě nastoupili do vlaku a jako jeden muţ7 se odebírají do nějaké vzdálené země. Tito lidé se stejným vlakem vrátí teprve v týdnech, které předcházejí následujícím volbám.
Tento časový interval je nezbytný na to, aby měl politik čas šetrně přeměnit nenávist nebo lhostejnost v novou ryzí oblibu.
42
„Výroky toho, kdo vyhraje, se vţdycky zdají inteligentnější,“ zamumlal někdo.
„Zbývá zjistit, jestli je to způsobeno kvalitou výroků samotných, nebo hlukem, který dělá dav, kdyţ se shromáţdí, a který mu znemoţňuje poslouchání.“ odpověděl pan Kraus.
Ale i po volbách fejetony pokračovaly.
-Den po volbách (1)
„Takţe, vyhrál jste?!“ „Ano, vyhrál jsem.“ „Takţe jste…Šéf.“
„Přesně tak, od této chvíle: Šéf. A co děláte Vy?“ „Já odstraňuji nadbytečné.“
„Velmi dobře.“
„Například kdybychom měli dva Šéfy, mým úkolem by bylo jednoho odstranit. Je to součástí mojí práce. Mám dokonce i dýku…“
„Ještěţe to nedopadlo nerozhodně.1“
„To bylo štěstí! Ale podívejte2, někdy dokonce, i kdyţ je jen jeden Šéf…“ „A pracujete sám?“
„Nikdo nepracuje rád sám. Ve skutečnosti pracuji společně s dalším úředníkem, který se vţdycky snaţí všechno dopodrobna rozebrat.“
„Výborně.“
„Společná práce přináší rovnováhu mezi nedostatečným a přebytečným. Příliš rozebíraným a nedostatečně rozebíraným. Nevím, jestli mi rozumíte…?“
„Rozumím a zdá se mi to smysluplné.“
„Náš pracovní postup je následující: nejdřív předstoupí můj kolega a vysvětluje víc, neţ je třeba, potom se objevím já a řeknu: nebylo nutné, aby můj kolega rozebíral to, to a to. Tohle a tohle a tohle bylo zbytečné.“
44 Den po volbách (2)
„Promiňte, ţe se Vás ptám znovu, ale, Šéfe… Jak se vlastně jmenujete?“ „Říkejte mi prostě Šéfe1.“
„Se Š?“ „Ano.“
„Stejně se jmenoval i předchozí Šéf.“
„Jsme všichni ze stejné země. Proto ta shoda náhod.“ „Proto to Š.“
„Přesně tak.“
„Podle mě je to velmi promyšlené. Nikdo si tak nemůţe plést jména2.“ „To je jedna z výhod.“
„Nicméně, je tu ještě otázka malého a velkého Š. Šéfa s velkým Š máme od včerejška jednoho: Vás. Šéfa s malým š máme jednoho na kaţdých deset metrů čtverečních.“
„To je hodně?“
„Jenom tato budova má tři sta čtverečních metrů, takţe si, Šéfe s velkým Š, spočítejte, kolik šéfů s malým š tu3 máme.“
„Pokud na kaţdých deset metrů čtverečních máme jednoho šéfa s malým š, na tří stech metrech čtverečních máme…“
„Máme…?“
„Třicet šéfů s malým š!“
„Přesně tak. Třicet. Není to nesmyslné číslo?“
„Ne: tři sta děleno deseti: třicet. O jakém nesmyslu mluvíte?“
„Mluvil jsem o konceptu, který za tím stojí. Všimněte si4, ţe dokonce i já, který poslouchám skoro všechny, jsem šéf s malým š dvou nebo tří nešťastníků. Jenom ten poslední na seznamu není šéf.“
„To se mi zdá nespravedlivé.“
„Takţe jsme změnili Šéfa?!“
To byl pan Henri, uţ pořádně upovídaný1. Pan Kraus, aniţ zvolnil krok, jenom odpověděl: „Na první pohled, na první pohled!“
46 Návrat (1)
Asistenti celí zářili1: uţ několik týdnů nikomu neasistovali, ale nyní by mohlo být toto poslání Asistenta opět naplněno2.
Mnozí z nich se o to3 v době Šéfovy nepřítomnosti pokoušeli, ale cíle4 jejich pomoci jako by se rozutekly. Některé, ty ţivé, utíkaly doopravdy. Bylo to zjevné: běţely; a tak jedna noha za druhou a mizely z dohledu: byl to fakt, potřební utíkali, kdyţ se Asistenti blíţili. Staří lidé trpící5 problémy s porozuměním a pohybem, dokonce i ti najednou v překvapivém návalu vitality utíkali, prchali, vcházeli do úzkých a temných uliček – stařečci a stařenky, o těch mluvíme – a znenadání mizeli, nikdo uţ je víckrát nespatřil. A Asistenti byli6 bez práce. Chtěli jenom pomáhat.
Nyní celé tohle období dospělo ke konci. Šéf se vrátil!
Radost mnohých Asistentů7 byla tak velká, ţe byly dokonce zaznamenány zásadní fyziologické změny. Srdce bilo tak, jak bije8 jedině srdce divocha. Do ticha jeden z Asistentů, který cítil, jak mu srdce buší9 v rytmu dávných honů na indiány, dokonce sám pro sebe zamumlal: ani nevypadám jako civilizovaný člověk! Byl dojatý.
Šéf se vrátil, Šéf, Šéf, Šéf se vrátil!
-Návrat (2)
„Během mé nepřítomnosti mohlo všechno pokračovat, ale otázkou je: co je to pokračovat? A proč takový předsudek vůči couvání, zpomalování, klopýtání…
„Přesně tak, Šéfe.“
O městě se toho vědělo málo, ale tohle byl fakt1: srdce Asistentů teď bilo lépe! Vnímavěji, dalo by se říct2, kdyby srdce nebylo orgánem specializovaným v jiných záleţitostech.
Ale měli práci3.
„Šéfe, máme tu řadu pozastavených zpráv a řadu projektů4, které jsou v pohybu! Měl byste se do toho dát, Šéfe!“
„Takhle jsem to nikdy neviděl,“ dodal druhý Asistent.
„Kdyţ jsem odcházel5, vše se vyvíjelo jiným směrem…“ řekl Šéf. „Nejen jiným směrem…“ dodal první Asistent.
„…Všechno se vyvíjelo úplně opačným směrem!“
„Přesně tak,“ souhlasil druhý Asistent, „projekty stály a zprávy, ty běţely6.“
„Tak dobrá,“ řekl Šéf „nemáme času nazbyt. Teď musíme pokročit velkou rychlostí směrem do minulosti.“
48 Návrat (3)
Šéf se vrátil1.
„Je tady například,“ řekl jeden Asistent, „otázka staveb a otázka demolic…“ Šéf udělal pauzu (jak se jim po těchto pauzách stýskalo) a spustil:
„Uvaţoval jsem o tomto tématu… a dospěl jsem k následujícímu závěru: zásadní je nedělat tyhle dvě věci ve stejný čas na stejném místě…“
„Coţe, Šéfe?“
„Zdá se mi,“ řekl Šéf, „ţe nejlepší bude2, kdyţ budeme na jednom místě bourat a na jiném stavět. Nemíchat to. Ostatně, chtěl jsem říct, ţe novým konceptem, který rozvinu během tohoto mého návratu, je koncept…3“
„Jaký?“
„Jaký?…“ (Šéf zvedl vysoko obočí jako někdo, kdo právě vyslovil hádanku). „Je to koncept: bourání navrch4. Není to ukázková formulace? Zbouráme staré budovy a navrch postavíme budovy nové, a to proto, ţe ať tak, či onak5, stejně vţdycky všechno nakonec spadne.6“
„To je skoro filosofický koncept.“
„Ano, nepochybně,“ řekl Šéf, který při tomto návratu do funkce vypadal jako nadšený mladík, „je to koncept, který zavádí vnímání času. Všechno se mění, moji drazí, a všechno, co se postaví, později spadne. Proto budeme ode dneška prvním městem, které staví s jasným vědomím toho, ţe všechno je pomíjivé – provizorium omnio7 – proto: budeme bourat budovy a navrch stavět budovy.
„Bravo, Šéfe. S takovou filosofií můţeme dokonce ušetřit na cementu.“ „Na to jsem ani nepomyslel.“
-Obsah (1)
Ohromný výbor Ekonomů vstoupil do zasedací místnosti. Přinášeli obrovskou zprávu. Byla to diagnóza; uvnitř byl stav státní ekonomiky do posledního1 detailu. Tři měsíce práce více neţ 32 000 Ekonomů. Byli bohatě odměnění2, ale zaslouţeně: zpráva měla víc neţ šest set stran. A jeden obsah.
A právě obsahu se chytil Šéf.
„Tohle hodně pomůţe. Zjednodušuje to studium,“ řekl překvapeně3 Šéf.
„Pomůţe to hodně,“ souhlasil Prezident Ekonomického výboru. „Vidíte tu téma, o kterém se pojednává4, a hned za tím, jen o kousíček dál, je uvedeno5 číslo strany.“
„Skvělý nápad!!“ zvolal Šéf.
„Uţ byl pouţit v jiných pracích jiných osob, i mimo politiku. A dokonce i v jiných zemích. Kdyţ jsou zprávy hodně rozsáhlé, uvedení stránek, na kterých je rozebráno kaţdé téma, umoţňuje tomu, kdo daný dokument konzultuje, neztrácet čas vyhledáváním toho, co ho zajímá.“
Šéf byl fascinovaný. Tenhleten obsah6. To je nápad!! Je v dobré společnosti7, to bezpochyby. Ti Ekonomové!!
„Tenhle obsah je úţasný,“ trval na svém Šéf.
A ukazováčkem přejel jednou a podruhé tu úvodní stránku zleva doprava, shora dolů, s pečlivými gesty slepce, který hmatem čte uzpůsobené písmo.
„Tady je to!“ zamumlal stále nadšený8 Šéf. „Kdyby mě například zajímala poloţka ‚všeobecná chudobaʻ, půjdu tady do obsahu a tam to je: strana 322. To je neuvěřitelné! Všeobecná chudoba: strana 322. Nádhera!“
50 Obsah (2)
Šéf byl i nadále1 fascinovaný obsahem ekonomické zprávy. „Neuvěřitelné!“
„Je bezpochyby uţitečný, ale je to jenom obsah,“ někdo uţ podráţděně zamumlal zezadu…
„Důleţité je, ţe se Šéfovi líbí aspoň něco,“ pošeptal jeden z Asistentů Prezidentovi Ekonomů, který začínal klesat na mysli. Popsali všechny problémy země. Se stovkami výpočtů, čísel a čísel, řešení praktických i teoretických. A Šéf: nic. Byl euforicky nadšený obsahem: jako první Člověk, který uslyšel fungující telefon.
Čím dál netrpělivější Prezident Ekonomického výboru se pokoušel ovládat:
„To2 je jenom otázka organizace. Je to obsah, ţádný… Ale trochu víc vepředu předkládáme čtyři stěţejní návrhy, jak vyřešit problém chudoby v zemi.“
A zatímco mluvil, rukama se snaţil, přestoţe pořád jemně, přinutit Šéfa, aby se přesunul do středu zprávy. Šéfovy ruce však odpovídaly s nezměněnou zapáleností a neustoupily. Zpráva zůstala otevřená na obsahu. Aţ do konce zasedání.
„To3 je velmi důleţité.“ (Trval na svém Šéf, který v rukou stále pevně a nepřemoţitelně svíral stránku s obsahem a který vypadal, jako by nic neslyšel.) „Tohle je příklad organizace, která by se měla uplatňovat na celou zemi. Celou: odshora aţ dolů. Zleva doprava. Celá země by měla mít obsah.“
„Máme čtyři návrhy…“ pokusil se ještě někdo říct, ale jeho hlas vyhasl…
„Je to4 jenom obsah…“ zamumlal ještě Prezident Výboru, který uţ to vzdal: byl skleslý, ruce měl svěšené a oči obrácené dovnitř5.
„Šéfe,“ zeptal se nakonec jeden z Asistentů, „mám poslat pro Zprávu o Vzdělání?“
-Pan Kraus odeslal do novin poslední fejeton. Den tak jako včera pomalu končil1 a na světě se brzy objeví další Šéf, potom další a další. A přitom pořád ten samý.
52 Pád
Byl jeden z těch chladných dnů, kdy1 se dýchání stává veřejným činem, viditelnou věcí.
„Nikdo nedýchá taktně v těchto mrazivých2 dnech,“ řekl Šéf.
A byla to pravda, dech kaţdého člověka vrýval do vzduchu brázdu, jako by vzduch byl malovaný nebo pruhovaný nějakou odlišnou barvou. Dýchání uţ v těch dnech nebylo úkonem soukromým nebo sdíleným pouze zamilovanými páry. Dýchání bylo jako rozhovor, jen o něco tišší.
„Dýchání se stalo skoro tak zjevným jako zpěv.“ „To je pravda.“
„Jako hlas, který nemluví,“ řekl Šéf.
„Popravdě, Váš dech vypadá nádherně!“ řekl znenadání Asistent, jako by se zrovna na něco rozpomněl.
Asistent pokračoval:
„Vy ani nemusíte v těchto chladných dnech vůbec nic říkat. Jenom podle vzhledu vzduchu, který vychází z Vašeho nitra, je zjevné, ţe kdybyste se rozhodl promluvit, mluvil byste jako nikdy. Ten Váš vzduch je nádherný!“ zopakoval.
Šéf poděkoval a přitom se snaţil tvářit skromně. V tomhle byl dobrý, jako chameleón3; Šéf uměl dělat obličeje. Někam si je schovával tak, jako se v kapse schraňují papírky s telefonními čísly. Kdyţ člověk potřebuje nějaké číslo, hned hledá v kapsách ten pravý lístek4. S ním to bylo stejné: hledal v sobě výrazy příhodné pro danou chvíli. A najít ten pravý5 mu trvalo jenom pár tisícin vteřiny. Byl trénovaný.
„Přeháníte,“ řekl Asistentovi.
„Ne, ne, je nádherný. Takhle nevydechuje nikdo!“
Ve skutečnosti poslouchal Šéf ta slova jako někdo, kdo slyší, ţe dva a dva jsou čtyři. Někdo mu říkal něco jasného: on byl vynikající po všech stránkách5 a jeho dech – zejména výdech – byl nádherný! Určitým způsobem cítil, ţe by mu měl svět, ne jako něco obecného, ale konkrétní svět, příroda, prvky atmosféry, ţe ti všichni by mu měli, kdyby bývali mluvili a měli způsoby, děkovat za ten znamenitý způsob vylučování oxidu uhličitého. Nikdo nevylučuje oxid uhličitý tak jako já, pomyslel si Šéf. Navenek však znovu našel věty skromnosti:
„Přeháníte, Asistente. To, co vydechuji, je prostě pouhý vzduch.“
„Vzduch?!“ vykřikl Asistent. „Ne, nic takového. Jde o něco jiného. V tom, jakým způsobem Váš výdech vyniká oproti zbytku atmosféry, je něco, co připomíná příběhy antické mytologie. Je to něco tajemného a záhadného.“
Šéfovi se líbilo poslouchat Asistenta, taková hudba ho tak říkajíc konejšila. Opravdu, vyšli po schodech aţ do čtvrtého patra a on si toho sotva všiml.
Objevoval v tu chvíli zákon, který propojoval svět fyziologie a psychologie: díky chválení člověk zapomíná na únavu. „Kdyby někoho,“ přemýšlel Šéf sám pro sebe, „chválili po celou cestu, v pohodě by vyšel pěšky aţ na vrchol Eiffelovy věţe.“ Ta myšlenka se mu tak zalíbila, ţe se dokonce zastavil, aby si ji zapsal do poznámkového bloku. Aţ bude mít čas, prodá tento nápad atletům, kteří ho vyuţijí7.
Epilog
Šéf a oba Asistenti uţ stáli na terase ve čtvrtém patře tváří v tvář1 zimě. Jeden z Asistentů se choval2 bláznivě, téměř skákal radostí:
„Podívejte se, Šéfe, jak vydechujete3. To je neuvěřitelné, vidíte tu barvu?!“ Asistent namířil ukazováčkem na gejzír oxidu uhličitého, který vyvěral z Šéfových úst. „To je nádherné, nádherné!“
Šéf se pousmál, ale zdálo se mu, ţe to Asistent začíná přehánět – taková pitomost, on sice byl Šéf, ale plíce a všechny trubice, které mají na starosti odvádění vzduchu odtamtud zevnitř, měl stejné jako kaţdá jiná lidská bytost. Jsem člověk jako ti ostatní, pomyslel si. Přesto však důvěřoval Asistentovi. Pokud on říkal, ţe jeho vydechnutí je obzvlášť nádherné, bylo to proto, ţe to je pravda. Šéf se tedy naklonil, aby mohl víc zblízka pozorovat vzduch, který mu vycházel z úst.
54
Nacházeli se, jak uţ bylo řečeno, ve čtvrtém patře. A tehdy se to stalo.
Asistent, protoţe byl zrovna uprostřed pochval, nestihl zabránit tragédii. Šéf totiţ doopravdy chtěl vidět, jak vypadá vzduch, který vydechuje, kdyţ vychází svisle, zeshora dolů. Proto se naklonil víc dopředu. A ještě víc. A víc. A víc. A víc.
Aţ to přehnal a neměl čas na to, aby se vrátil zpátky.
Comentários
A parte dedicada aos comentários das mudanças tem como o seu objectivo descrever e explicar mudanças que fiz no texto original traduzindo as histórias escolhidas. Esta parte constiste em três capítulos: Comentários das mudanças gerais, Comentários das mudanças particulares e a Recapitulação. O primeiro capítulo ocupa-se das mudanças com alcance a todos os textos traduzidos – são preponderamente as questões formais e as que solvem divergências entre as estruturas sintáticas do checo e do português. O segundo capítulo analisa detalhadamente problemas concretos das histórias – descreve as suas soluções e consequências para o texto. O último capítulo representa uma espécie de síntese dos dois capítulos antecedentes. Recapitula os problemas que ocorreram com uma frequência considerável durante o processo da tradução e mostra estes nos exemplos concretos tirados do texto traduzido.
Comentários de mudanças de tipo geral
Os comentários das mudanças gerais abrangem modificações de dois tipos: as mudanças formais e as exigidas pelas diferenças nas estruturas sintáticas portuguesa e checa. Além disso acrescentou a este capítulo também o comentário de tradução duma palavra crucial para todo o texto traduzido – a palavra Auxiliares.
As mudanças formais
As mudanças formais baseiam-se preponderamente nas divergências no uso de sinais de pontuação. Estas depois resultam nas diferências visuais entre o texto original e o traduzido. Entretanto não se verifica nenhuma deslocação de significado, trata-se somente duma adaptação a outras usanças formais.
56
simplicidade da língua do autor substituí-lhes, nos casos convenientes, por ou ponto e vírgula segundo o contexto.
O último assunto desta categoria é um pouco diferente. Não se trata duma mudança baseada nas divergências entre as línguas como foi nos dois casos antecedentes, mas dum erro tipográfico. Ao longo do livro surgem várias vezes a palavra Chefe e Auxiliar, que normalmente começam por maiúscula, escritas com letra inicial minúscula. Isto acontece por exemplo nas histórias Návrat (2) e Návrat (3) ou Most (2). Por não encontrar nenhum significado nem uma regra deste fenómeno acho-o só um erro e portanto foi na tradução corrigido.
Mudanças exigidas pelas divergências em estruturas sintáticas
Estas mudanças resultam, como já é evidente do título deste capítulo, das divergências em estruturas sintácticas entre o checo e o português. Em consequência destas divergências ocorrem no texto traduzido casos de alterações de ordem das palavras, de alterações do tempo verbal e também verificam-se omissões e adições de elementos da frase.
A ordem das palavras modificam várias regras sintácticas que se diferenciam em checo e em português. Isto acontece por exemplo nos casos da colocação de adjectivos e nos períodos complexos.
A colocação dos adjectivos portugueses é na maioria dos casos a pós-posição. Antepostos figuram constantemente só os superlativos relativos, certos adjectivos monossilábicos. Os outros assomem na posição anteposta ao substantivo sentidos especiais ou figurado. Em checo, pelo contrário, a maioria dos adjectivo coloca-se antes do substantivo. São os adjectivos conguentes. A posição posposta há sobretudo nos casos de adjectivos incongruentes.
No caso dos períodos complexos que às vezes são compostos pelas várias orações incluindo orações interferentes a alteração da ordem das palavras é necessária para manter a compreensibilidade do texto.
Entre os fenómenos inexistentes na língua checa pertencem a concordância temporal e os artigos. A inexistência da regra da concordância em checo resulta em modificações dos tempos verbais nos texto traduzido. No caso dos artigos verifica-se na maioria dos casos a sua omissão. No entanto há casos nos quais o artigo (definifo ou indefinido) pode desempenhar o papel crucial para a compreensão certa. Para manter as características principais exprimidas
pelos artigos substituo os artigos, conforme o costume, por pronomes de vários tipos (preponderamente demonstrativos, mas também por exemplo indefinidos).
No texto original encontram-se também casos que exigem uma complementação no texto traduzido. Muitas vezes surgem no original as orações reduzidas ou orações de membros da frase elípticos que em checo devem ser expressos. As orações reduzidas não são de uso tão comum em português como em checo e há alguns tipos que em checo não existem (por exemplo as que empregam o gerúndio – forma archáica verbal checa). Nos casos em que é necessário completo estas orações de modo para cumprirem os postulados da sintase checa. O caso dos Auxiliares
No texto traduzido encontramos dois palavras que podemos considerar fundamentais aparecendo no quase cada conto: Chefe e Auxiliar. A primeira delas, o Chefe, dispõe do seu equivalente checo – Šéf. A sua tradução portanto não foi problemática. Um pouco mais complicada foi a tradução da palavra Auxiliar.
Um ponto crucial para tradução deste substantivo constitui a história Návrat (1). Nesta história o autor emprega no texto um jogo com a palavra Auxiliar que através do processo da derivação imprópria pode em português ter o valor de substantivo (normalmente precedido por artigo) ou de verbo. A melhor maneira de manter este jogo foi utilizar para traduzir a palavra Auxiliar um substantivo que dispõe dum verbo do mesmo radical.
Assim tive duas alternativas: a parelha pomocník – pomáhat ou asistent – asistovat. Como o substantivo pomocník remete mais para alguém que trabalha de maneira manual, escolhi a versão asistent – asistovat, bem que na tradução desta história uso também o verbo
pomáhat. Este verbo é, porém, livre das conotações do substantivo, usa se em contextos
58
Comentários de mudanças particulares
Nesta parte vou comentar as modificações concretas que ocorreram durante o processo da tradução. Vou descrever e explicar cada mudança mencionando as suas causas e consequências que têm para o texto. As mudanças particulares resultam de motivos divergentes – surgem por exemplo casos da inequivalência semântica, diferênças em estruturas sintáticas ou expressões idiomáticas que exigem uma tradução perifrásica, e ainda outros.
As mudanças e os seus comentários são organizados conforme a sua posição na «coletctânea» traduzida. Quer dizer no texto seguinte surgem os títulos de histórias traduzidas (ou o número da página no caso dos outros textos) e os comentários que pertencem a cada história (ou os textos que as rodeiam). Para facilitar a orientação as mudanças são no texto (da tradução como desta parte de comentários) marcadas pelos números de índex.
pág. 5
1 O nexo tempos que corriam foi substituído pela construção em checo mais habitual v
době, která plyne.
pág. 6
Jedno odpoledne v Šéfově životě (1)
1 Substituição do verbo controlar pelo pozoroval. Neste caso verifica-se um estreitamento de significado. O verbo controlar abrange dois significados básicos – o de exercer o
controle de e o de submeter a controle (Aurélio: verbete controlar). O verbo kontrolovat
checo tem conotações diferentes e o seu uso não é neste contexto apropriado. Por isso escolhi o verbo pozorovat que expressa o primeiro significado do verbo controlar.
2 A palavra composta decreto-lei foi substituída pelo sintagma nominal železný zákon. Este sintagma forma uma colocação checa e exprime o significado pretendido.
3 A diminuição no original contida no sufixo diminutivo –inha é expressa pelo adjectivo
drobná.
4 A construção expressiva direitinho mesmo substituída pelo nexo idiomático jako podle
