Údajná lhostejnost Američanů k událostem v severní Číně bylo lživé gesto a rafinovaný sebeklam. Národ skládající se ze 106 etnických skupin, který byl vlastně světovou společností v malém, nemohl dost dobře zavírat oči před významnými událostmi nikde na světěX1) Americká protijaponská
politika vyplývala z velké části ze znepokojení a rozporů týkajících se místní japonské menšiny, což představovalo vlastně jen jeden aspekt celonárod ních úvah o povaze a cílech americké společnosti. Kdo je Američan? Nač je Amerika? Mnoho, možná většina Američanů pokládalo svou zemi s jistou melancholií za poslední utěšenou idylu, nevinné a napůl utopické útočiště před narůstajícím bláznovstvím a zlobou zkaženého světa tam za velkou louží. Ale jak tu idylu zachovat? Už tohle samo o sobě vyžadovalo zahraniční politiku světového formátu. A kdo má, kdo smí být občanem této idyly? To zas vyžadovalo politiku rasovou. Zahraniční a rasová politika byly proto nerozlučně spjaty.
Vědomí, že se v Americe prolínají všechny možné národy, existovalo už od dob Thomase Jeffersona. S pozoruhodným účinkem zdramatizoval problém anglický sionistický spisovatel Israel Zangwill (1864-1926) ve hře
Taviči kotel (The Melting-pot), jež měla v roce 1908 v New Yorku velký
úspěch. Kinematografický průmysl, který byl od začátku doménou různých národností a ras, se touto myšlenkou obíral napořád, jak je vidět na starších filmech, například Zrození národa (Birth of a Nation, 1915) alntolerance (1916) režiséra D. W. Griffithe. Ale jakou směsí a v jakém poměru se má ten kotel naplnit? V době první světové války se neomezené přistěhovalectví jevilo už jako neuskutečnitelné a nepřijatelné. Roku 1915 georgijský potulný kazatel William Simmons založil Kukluxklan, organizaci, která si dala za úkol dohlížet na menšinové skupiny, jež považovala za morálně a politicky nekonformní. Jeho cíle silně podpořilo v následujícím roce vydání knihy Zánik velké rasy (The Passing of the Great Race) od Madisona Granta, propagující v amerických poměrech teorii nadřazené rasy. Tento pseudovědecký bestseller dokazoval, že se v Americe právě neomezeným přistěhovalectvím málem „podařilo zničit výsadní práva prvorozených,
„Z hlediska proletariátu," napsal Itagaki, „který pokládá za nezbytné trvat na rovnoměrném rozdělení národního majetku, neexistuje uvnitř hranic Japonska chudého na přírodm zdroje řešem tak zásadní, aby zajistilo živobytí pro všechny." Toto zdůvodnění bylo v podstatě stejné, jako měl sovětský stát pro vykořisťování svého asijského impéria ve prospěch velkoruského proletariátu. Mandžusko mělo být osvobozeno od svých feudálních vojevůdců a buržoazmch kapitalistů a proměněno v proletář- skou kolonii Japonska. Změnu by ovšem neprovedl revoluční puč, nýbrž kwantungskáarmáda.í68) 4. července 1928 učinili oba plukovníci první krok
k japonské okupaci tím, že zavraždili maršála Čang Co-lina, hlavního vojevůdce v Mandžusku; vyhodili jeho soukromý vlak do povětří a spícího hodnostáře poslali na věčnost. To bylo první jednám dramatu, jež se pak vyvinulo ve velký mezinárodní konflikt na Východě. Je s podivem, že ve Spojených státech, které se prohlašovaly za ochránce Číny a karatele Japonska, vzbudila tato událost velmi malý zájem. Philadelphia Record ji komentoval: „Je nám úplně jedno, kdo vládne v severní Číně."(69) Amerika
totiž začala předvádět své vlastní melodrama.
202
Šestá
Poslední idyla
Údajná lhostejnost Američanů k událostem v severní Číně bylo lživé gesto a rafinovaný sebeklam. Národ skládající se ze 106 etnických skupin, který byl vlastně světovou společností v malém, nemohl dost dobře zavírat oči před významnými událostmi nikde na světěX1) Americká protijaponská
politika vyplývala z velké části ze znepokojení a rozporů týkajících se místní japonské menšiny, což představovalo vlastně jen jeden aspekt celonárod ních úvah o povaze a cílech americké společnosti. Kdo je Američan? Nač je Amerika? Mnoho, možná většina Američanů pokládalo svou zemi s jistou melancholií za poslední utěšenou idylu, nevinné a napůl utopické útočiště před narůstajícím bláznovstvím a zlobou zkaženého světa tam za velkou louží. Ale jak tu idylu zachovat? Už tohle samo o sobě vyžadovalo zahraniční politiku světového formátu. A kdo má, kdo smí být občanem této idyly? To zas vyžadovalo politiku rasovou. Zahraniční a rasová politika byly proto nerozlučně spjaty.
Vědomí, že se v Americe prolínají všechny možné národy, existovalo už od dob Thomase Jeffersona. S pozoruhodným účinkem zdramatizoval problém anglický sionistický spisovatel Israel Zangwill (1864-1926) ve hře
Taviči kotel (The Melting-pot), jež měla v roce 1908 v New Yorku velký
úspěch. Kinematografický průmysl, který byl od začátku doménou různých národností a ras, se touto myšlenkou obíral napořád, jak je vidět na starších filmech, například Zrození národa (Birth of a Nation, 1915) alntolerance (1916) režiséra D. W. Griffithe. Ale jakou směsí a v jakém poměru se má ten kotel naplnit? V době první světové války se neomezené přistěhovalectví jevilo už jako neuskutečnitelné a nepřijatelné. Roku 1915 georgijský potulný kazatel William Simmons založil Kukluxklan, organizaci, která si dala za úkol dohlížet na menšinové skupiny, jež považovala za morálně a politicky nekonformní. Jeho cíle silně podpořilo v následujícím roce vydání knihy Zánik velké rasy (The Passing of the Great Race) od Madisona Granta, propagující v amerických poměrech teorii nadřazené rasy. Tento pseudovědecký bestseller dokazoval, že se v Americe právě neomezeným přistěhovalectvím málem „podařilo zničit výsadní práva prvorozených,
tj. intelektuální a morální nadřazenost, kterou si lidé dobrého původu přinášejí na tento svět". Výsledky takového „tavícího kotle" lze prý vidět v Mexiku, kde „domorodé indiánské obyvatelstvo vstřebalo krev původních španělských dobyvatelů a vytvořilo degenerovanou smíšenou rasu, která teď předvádí vlastní neschopnost si vládnout. Vlastnosti vyšších ras jsou velmi nestálé a snadno se vytrácejí, kříží-li se s obecnou nebo primitivní populací. Proto míšenec bělocha s černochem bude vždycky černoch a míšenec příslušníka kterékoli ze tří evropských ras s židem bude vždycky žid."(2)
Tohoto strachu z degenerace využil Hiram Wesley Evans, dallaský zubař a velmi agilní vůdce Kukluxklanu a začlenil ho do ideologie hnutí za anglosaskou kulturní nadřazenost, jež ve své době mělo na východě a středozápadě na 4 milióny členů. Evans, který o sobě říkal, že je „nejprůměrnějším člověkem v Americe", tvrdil, že Kukluxklan mluví „jménem velké spousty Američanů, potomků starých pionýrských rodin... takzvané nordické rasy, která přes všechny své nedostatky dala světu téměř veškerou moderní civilizaci".(3) Při politické agitaci se rasová
tyranie kromě vzácných výjimek způsobených místními volebními obstrukcemi uznávala skoro všude. Například senátor Henry Cabot Lodge, v soukromí bezvýhradný zastánce anglosaské nadřazenosti, se ve svých politických projevech obezřetně skrýval za jinotajný výraz „anglicky mluvící obyvatelstvo". Will Hays, propagační manažer Warrena Hardinga, shrnul vyčerpávajícm způsobem rodokmen tohoto prezidentského kandidáta: „Pochází z rodu pravých amerických starousedlíků, Anglosasů, Němců, Skotů, Irů a Holanďanů."(4)
Když Amerika vstoupila do první světové války, vzrostl neobyčejně strach z cizinců a stal se důvodem různých projevů rasismu a tažení proti nekonformitě. Wilson se této emocionální křeče bál a předvídal ji - byla mnohem silnější a zhoubnější než mccarthismus po druhé světové válce - ale přesto podepsal protišpionážní zákon z roku 1917 a zákon proti pobuřování z roku 1918. Podle zákona proti pobuřování podléhaly trestním sankcím veškeré neloajální, neuctivé, oplzlé a hanlivé výroky o americkém státním zřízení, vlajce nebo stejnokrojích; na jeho základě byli Američané stíháni i za kritiku Červeného kříže, Ymky a dokonce i státního rozpočtu.(5) Dva
nejvyšší soudci, Luis Brandeis a Oliver Wendel Holmes, se snažili této vlně nesnášenlivosti čelit. V Schenkově procesu (1919) Holmes rozhodl, že omezovat svobodu projevu je přípustné a oprávněné pouze tehdy, jsou-li slova takové povahy, že vyvolají „zřejmé a bezprostřední nebezpečí"; a v námitkách proti Abramsově procesu, v němž byl obžalovaný odsouzen za pobuřování, prohlásil, že „nejlepším důkazem pravdy je její myšlenková síla, která se prosadí v soutěži s jinými názory", což je v podstatě
204
přeformulování staré myšlenky vyskytující se již v Miltonově* parlamentní obhajobě svobody úskuAreopagitica** z roku 1644.(6) Ale v té době to byly
jen ojedinělé hlasy. Vlastenecké organizace jako Liga národní bezpečnosti a Národní občanská federace pokračovaly v činnosti ještě po válce. Heslem roku 1919 byla „amerikanizace".
Od podzimu 1919, kdy Wilsona ranila mrtvice, neexistovala v podstatě ve Spojených státech vláda, která by byla s to zabránit, aby krátký poválečný rozmach nepřešel roku 1920 v krizi, a zvládnout xenofobní běsnění, jež bylo jejím důsledkem. Nejvyšším odpovědným činitelem byl generální prokurátor Mitchell Palmer. Za války si vysloužil značnou nepopularitu jako vedoucí kontroly cizineckého majetku a na jaře 1919 ho málem zabila anarchistická bomba, která mu vybuchla před domem. Pak se postavil v čelo celonárodnímu tažení proti „podvratným živlům a agitátorům". 4. listopadu 1919 předložil Kongresu zprávu nazvanou Důvěrné sdělení, jak
ministerstvo spravedlnosti odhalilo ve Spojených státech přes 60.000 organizovaných propagandistů „Trockého" ideologie... na jehož základě vláda nyní podniká kroky k očištění národa od podobného cizokrajného svinstva. „Trockého" vylíčiljako „cizince špatné pověsti... daleko horšího než
všechny možné typy zločinců z New York City... který se nerozpakuje spát v carově posteli, zatímco statisíce lidí v Rusku jsou bez jídla a přístřeší". „Ostré jazyky revoluce," pokračovala zpráva, „olizují už oltáře našich kostelů, plíží se do posvátných koutů amerických domovů a snaží se nahradit manželský slib zákony volné lásky."(7) Na Nový rok 1920 agenti jeho
ministerstva spravedlnosti provedli několik promyšlených zátahů a zajistili na 6.000 cizinců, z nichž většina pak byla vyhoštěna ze země. Během „rudé paniky", jež následovala, bylo pro nařčení ze socialismu zbaveno funkce pět členů newyorské státní rady a jeden poslanec byl dvakrát vykázán ze Sněmovny reprezentantů; a dva Italové, Nicola Sacco a Bartolomeo Vanzetti, anarchisté vyhýbající se vojenské službě, byli usvědčeni z vraždy massachusettského pokladníka a odsouzeni k smrti ve značně zaujatém procesu, který se táhl až do roku 1927.
Trvalejší stopu zanechal přídělový zákon z roku 1921, který omezil roční přírůstek přistěhovalců každé národnostní skupiny usedlé v USA na 3% podle sčítání lidu z roku 1910. Toto opatření, jehož cílem bylo stabilizovat rasové a národnostní poměry co nejdál do budoucnosti, byl ještě zpřísněn
John Milton (1608-1674), klasik anglické poezie, za občanské války „latinský sekretář" lorda
protektora Cromwella. Největší díla: Ztracený ráj (přeložil Josef Jungmann), Ráj znovu
nalezený a Samson zápasník
Areopag byl v antických Athénách pahorek zasvěcený bohu války Areovi; scházel se tam soudní tribunál, k němuž mluvil slavný řečník Isokrates.
tj. intelektuální a morální nadřazenost, kterou si lidé dobrého původu přinášejí na tento svět". Výsledky takového „tavícího kotle" lze prý vidět v Mexiku, kde „domorodé indiánské obyvatelstvo vstřebalo krev původních španělských dobyvatelů a vytvořilo degenerovanou smíšenou rasu, která teď předvádí vlastní neschopnost si vládnout. Vlastnosti vyšších ras jsou velmi nestálé a snadno se vytrácejí, kříží-li se s obecnou nebo primitivní populací. Proto míšenec bělocha s černochem bude vždycky černoch a míšenec příslušníka kterékoli ze tří evropských ras s židem bude vždycky žid."(2)
Tohoto strachu z degenerace využil Hiram Wesley Evans, dallaský zubař a velmi agilní vůdce Kukluxklanu a začlenil ho do ideologie hnutí za anglosaskou kulturní nadřazenost, jež ve své době mělo na východě a středozápadě na 4 milióny členů. Evans, který o sobě říkal, že je „nejprůměrnějším člověkem v Americe", tvrdil, že Kukluxklan mluví „jménem velké spousty Američanů, potomků starých pionýrských rodin... takzvané nordické rasy, která přes všechny své nedostatky dala světu téměř veškerou moderní civilizaci".(3) Při politické agitaci se rasová
tyranie kromě vzácných výjimek způsobených místními volebními obstrukcemi uznávala skoro všude. Například senátor Henry Cabot Lodge, v soukromí bezvýhradný zastánce anglosaské nadřazenosti, se ve svých politických projevech obezřetně skrýval za jinotajný výraz „anglicky mluvící obyvatelstvo". Will Hays, propagační manažer Warrena Hardinga, shrnul vyčerpávajícm způsobem rodokmen tohoto prezidentského kandidáta: „Pochází z rodu pravých amerických starousedlíků, Anglosasů, Němců, Skotů, Irů a Holanďanů."(4)
Když Amerika vstoupila do první světové války, vzrostl neobyčejně strach z cizinců a stal se důvodem různých projevů rasismu a tažení proti nekonformitě. Wilson se této emocionální křeče bál a předvídal ji - byla mnohem silnější a zhoubnější než mccarthismus po druhé světové válce - ale přesto podepsal protišpionážní zákon z roku 1917 a zákon proti pobuřování z roku 1918. Podle zákona proti pobuřování podléhaly trestním sankcím veškeré neloajální, neuctivé, oplzlé a hanlivé výroky o americkém státním zřízení, vlajce nebo stejnokrojích; na jeho základě byli Američané stíháni i za kritiku Červeného kříže, Ymky a dokonce i státního rozpočtu.(5) Dva
nejvyšší soudci, Luis Brandeis a Oliver Wendel Holmes, se snažili této vlně nesnášenlivosti čelit. V Schenkově procesu (1919) Holmes rozhodl, že omezovat svobodu projevu je přípustné a oprávněné pouze tehdy, jsou-li slova takové povahy, že vyvolají „zřejmé a bezprostřední nebezpečí"; a v námitkách proti Abramsově procesu, v němž byl obžalovaný odsouzen za pobuřování, prohlásil, že „nejlepším důkazem pravdy je její myšlenková síla, která se prosadí v soutěži s jinými názory", což je v podstatě
204
přeformulování staré myšlenky vyskytující se již v Miltonově* parlamentní obhajobě svobody úskuAreopagitica** z roku 1644.(6) Ale v té době to byly
jen ojedinělé hlasy. Vlastenecké organizace jako Liga národní bezpečnosti a Národní občanská federace pokračovaly v činnosti ještě po válce. Heslem roku 1919 byla „amerikanizace".
Od podzimu 1919, kdy Wilsona ranila mrtvice, neexistovala v podstatě ve Spojených státech vláda, která by byla s to zabránit, aby krátký poválečný rozmach nepřešel roku 1920 v krizi, a zvládnout xenofobní běsnění, jež bylo jejím důsledkem. Nejvyšším odpovědným činitelem byl generální prokurátor Mitchell Palmer. Za války si vysloužil značnou nepopularitu jako vedoucí kontroly cizineckého majetku a na jaře 1919 ho málem zabila anarchistická bomba, která mu vybuchla před domem. Pak se postavil v čelo celonárodnímu tažení proti „podvratným živlům a agitátorům". 4. listopadu 1919 předložil Kongresu zprávu nazvanou Důvěrné sdělení, jak
ministerstvo spravedlnosti odhalilo ve Spojených státech přes 60.000 organizovaných propagandistů „Trockého" ideologie... na jehož základě vláda nyní podniká kroky k očištění národa od podobného cizokrajného svinstva. „Trockého" vylíčiljako „cizince špatné pověsti... daleko horšího než
všechny možné typy zločinců z New York City... který se nerozpakuje spát v carově posteli, zatímco statisíce lidí v Rusku jsou bez jídla a přístřeší". „Ostré jazyky revoluce," pokračovala zpráva, „olizují už oltáře našich kostelů, plíží se do posvátných koutů amerických domovů a snaží se nahradit manželský slib zákony volné lásky."(7) Na Nový rok 1920 agenti jeho
ministerstva spravedlnosti provedli několik promyšlených zátahů a zajistili na 6.000 cizinců, z nichž většina pak byla vyhoštěna ze země. Během „rudé paniky", jež následovala, bylo pro nařčení ze socialismu zbaveno funkce pět členů newyorské státní rady a jeden poslanec byl dvakrát vykázán ze Sněmovny reprezentantů; a dva Italové, Nicola Sacco a Bartolomeo Vanzetti, anarchisté vyhýbající se vojenské službě, byli usvědčeni z vraždy massachusettského pokladníka a odsouzeni k smrti ve značně zaujatém procesu, který se táhl až do roku 1927.
Trvalejší stopu zanechal přídělový zákon z roku 1921, který omezil roční přírůstek přistěhovalců každé národnostní skupiny usedlé v USA na 3% podle sčítání lidu z roku 1910. Toto opatření, jehož cílem bylo stabilizovat rasové a národnostní poměry co nejdál do budoucnosti, byl ještě zpřísněn
John Milton (1608-1674), klasik anglické poezie, za občanské války „latinský sekretář" lorda
protektora Cromwella. Největší díla: Ztracený ráj (přeložil Josef Jungmann), Ráj znovu
nalezený a Samson zápasník
Areopag byl v antických Athénách pahorek zasvěcený bohu války Areovi; scházel se tam soudní tribunál, k němuž mluvil slavný řečník Isokrates.