The thesis presents the issue of Ukrainian (integral) nationalism and the activities of the Organization of Ukrainian Nationalists and the Ukrainian Insurgent Army (the so-called "Banderites"), in particular the subject of their activities in Czechoslovakia, according to the authors before 1989 and publicist scene predominantly violent and today exploited in attempts to discredit the contemporary Ukrainian regime. Documented activities by the Ukrainian nationalists in Czechoslovakia were not predominantly violent in nature, the state's countermeasures were inadequate and ultimately harmed both sides.
Lingvistická poznámka
Úvod
Dílčí témata výzkumu tvoří problematika působení ukrajinských nacionalistů v Československu, vztahy státu s nimi a potvrzení či vyvrácení tezí domácích i zahraničních autorů z období před a po roce 1989, zejména ve vztahu k zločiny. z "Banderova" v Československu. Někde se dokonce mluví o neskrývané obraně ukrajinských nacionalistů nebo o tom, že Svoboda ne vždy dodržuje přísná měřítka vědecké práce.
1 Ve stínu druhých. Ukrajinská otázka do roku 1939
V područí dvou impérií. Ukrajinci v Habsburské monarchii a Ruské říši
Ukrajinská inteligence a jazyk se do univerzitního prostředí začaly prosazovat vznikem kateder ukrajinských dějin a jazyka ve Lvově a Krakově, ale na založení ukrajinské univerzity ještě nenastal čas. V předvečer první světové války existovalo mnoho ukrajinských spolků a organizací, které se zabývaly různými činnostmi, včetně tělesné zdatnosti a vojenského výcviku.
Válka, jež měla být poslední
- Vyhnanci ve vlastní zemi. Ukrajinci v první světové válce
- Bratr bratru vrahem. Poláci v první světové válce
Přestože stejně jako Piłsudski neměl vojenské vzdělání, byl po únorové revoluci zvolen do UCR jako ministr vojenských záležitostí. Piłsudskému se i přes odpor řady ideologických odpůrců brzy podařilo uplatnit svou autoritu ve všech existujících mocenských centrech.
Quo vadis, natio? Ukrajinci mezi dvěma světovými válkami
- Nechtěný národ. Ukrajinská minorita v druhé Polské republice
- Přítel, či nepřítel? Ukrajinská nacionalistická emigrace v Československu
ZULR dokázal zmobilizovat více než 100 000 mužů, ale kvůli relativně slabému válečnému průmyslu v Haliči a polské kontrole nad většinou center105 byl schopen vyzbrojit pouze 40 000 mužů a nebyl schopen dodat dostatek zbraní a munice ani pro ně.106 ZULR dodal pouze armádu vybavení do ČSR výměnou za ropu získanou z ropných polí Drohobyč u Lvova, které se Ukrajincům podařilo dobýt.107 Sekundární motivaci pro tuto podporu lze nalézt v československo-polském konfliktu o Kišiněv v lednu 1919.108 Mezi prosincem 1918 a květnem 1919 UHA zahájila několik ofenzív s cílem dobýt Lvov. Žádný z autorů nekritizoval právní poměry na Podkarpatské Rusi v Československu a příslib Československé republiky. vláda je však dostatečně neanalyzovala. Neexistují žádné objektivní statistiky nebo standardy, které by bylo možné použít ke kvantifikaci a vyhodnocení interakcí mezi československými Rusíny nebo maďarskými Rusíny a pozdějšími sovětskými Rusyny.
Ochotu Československa podporovat zahraniční a v podstatě vzdálenou emigraci na svém území lze hledat v důvodech humanitárních (mezinárodní smlouvy, ochrana občanů, právo na život atd.), důvodech ideologických (tradiční český panslavismus), mezinárodních (potenciál emigrace v konkurenci s Polskem a zvýšení prestiže nového státu na mezinárodní scéně), ekonomické (obchodní smlouvy s nezávislou Ukrajinou či federalizovaným Ruskem např. na dodávky surovin, zejména ropy, odbytiště pro český průmysl) a politika (potenciální spřátelený stát a spojenec na Východě, vyvažující německou hrozbu, jehož elitu právě tvoří absolventi emigrantských škol v ČSR).425 Vojenští emigranti nebyli a ani nemohli být de iure považováni za válečné zajatce, protože nejsou součástí armády žádného uznaného státu nebo exilové vlády a Československo v té době ještě nepřistoupilo k Haagské úmluvě. Dřívější práce polských historiků vycházely většinou pouze ze studia polských pramenů, jejichž autoři z již zmíněných důvodů zveličovali význam ukrajinské otázky v politice ČSR, případně nahlíželi na činnost ČSR prizmatem čs. politika. Polské nepřátelství, i když jejich obsah nebyl namířen proti Polsku, resp. Nicméně uvedená práce představuje kvalitní prozkoumání československo-polských vztahů mezi válkami a jejich chápání ukrajinské otázky.
Takový krok by ještě více narušil česko-polské vztahy a vzhledem k neuznání ZULR dohodovými mocnostmi by s nimi vyvolal i konflikt. 497 Blíže k tématu československo-polské zpravodajské spolupráce viz Kołakowski, Piotr: Działalność płastski wywadowczej otławitu sztabu chławy WP „Olaf“ w Pradze w latach 1930–1934. Josef Bartík, který měl kladný vztah k čs.-polské spolupráci, neoficiálně předal cca 2500 stran dokumentů zabavených ukrajinským nacionalistům do roku 1933 styčnému důstojníkovi polské zpravodajské služby v Praze mjr.
Jako nejpravděpodobnější se jeví hypotéza, že polské úřady k původním, nepříliš významným dokumentům získaným z Československa, především z Německa, kde úřady zabavily sbírku dokumentů z OUN, přidaly další materiály z Polska získané od agentů v řadách OUN. Rik Jaré.508 Aby nebyla odhalena rozvíjející se polsko-německá spolupráce, špioni v Německu a zhoršování vztahů se západním sousedem, byly soudní procesy v letech 1935 a 1936 časově korelovány s uzavřením československo-sovětské spojenecké smlouvy a ochlazení vztahů mezi Prahou a Varšavou.sbírka se jmenovala Senykův archiv, což naznačovalo původ materiálu z čs. Existence souběžného francouzsko-polského spojenectví tak zabránila jakékoli změně statu quo iniciovaného ČSR a k vojensko-politickému využití emigrace mohlo dojít pouze v případě rozsáhlého československo-polského spojenectví.
2 Snění o samostatné Ukrajině. Ukrajinský (integrální) nacionalismus mezi světovými válkami
Myšlenkový svět Dmytra Doncova
Na první pohled se zdá paradoxní, že hlavním ideologem ukrajinského integrálního nacionalismu nebyl Ukrajinec z Haliče, ale rodák z Melitopolu Dmytro Doncov (Дмитро Донцов, 1883 až 1973). Doncov sám se hlavními axiomy ideologie nacionalismu v zahraničí silně inspiroval, zejména francouzskými, německými a italskými spisovateli.9 Na základě jejich děl vytvořil syntézu srozumitelnou a uchopitelnou pro mladou inteligenci, která pod jeho vlivem byla schopný mobilizovat široké masy k dosažení svých cílů. Od roku 1922 Doncov pracuje s podporou UVO (zejména Konovalc) v časopise Literárně-naukovy vístnik (Литератровно-науковий вістник), od roku 1933 pouze Věstník.
Doncov přitom rozlišoval mezi politickými a nepolitickými národy (nacija a narod).32 Ukrajinci se zároveň nacházeli ve stavu transformace z nepolitického „národa“ na politický „národ“. Doncovův vliv na formování integrálního nacionalismu a mladé generace uznávali ukrajinští nacionalisté bez ohledu na jejich budoucí příslušnost k té či oné frakci a vlastní vztahy s Doncovem. Pro toho, kdo chce Doncova nazývat „otcem ukrajinského nacionalismu“, a my jeho děti, byl otcem, který své děti nepoznával, a my jsme byli dětmi, které se v den narození postavily na vlastní nohy a chodily. . v jednom směru s ním [Doncove], v jiném proti němu a ve třetím ho doplňovali nebo se zajímali o problémy, kterých se nedotkl.“48.
Patřil tak mezi první spisovatele, kteří do ukrajinského politického myšlení vnesli fašistické tendence.52 Sám Doncov, stejně jako celá Evropa, inklinoval stále více k antisemitismu (především kvůli pseudotezi o úloze „židovských bolševiků“). . v hladomoru na Ukrajině a vinit Židy ze světové ekonomické nouze), ale tyto sklony nebyly absolutní. Nikdy tedy nedošlo k plnému rozvinutí dogmat ukrajinského integrálního nacionalismu a splynutí s reálnou situací, zejména v kulturním, ekonomickém a politickém smyslu, jak se to stalo se zahraničními ekvivalenty, zejména německými, italskými a chorvatskými. Marija Mandryk přednesla tezi, že Doncovovým cílem nebylo vytvořit ideologický systém nebo vymyslet „recept“ na osvobození Ukrajiny, ale integrovat moderní západoevropské nacionalistické myšlení, jeho principy a cíle do politického života ukrajinských elit.
První byli vojáci. Ukrajinská vojenská organizace
Kvůli radikalizaci mas a vypuknutí druhé světové války se však jeho ideologie neprosadila a strana v roce 1941 formálně ukončila svou činnost.62. Koncem srpna 1920 se měly dosavadní důstojnické organizace UHA rozpustit a na jejich troskách se začaly formovat nové, které se na přelomu let 1920 a 1921 sjednotily ve Vojenskou organizaci (Вийськова organisatsya, VO). Tato organizace se v podstatě měla stát elitářskou tajnou a ilegální strukturou ovládající ukrajinský veřejný život.67 Po návratu Konovalce do Haliče v srpnu 1921 došlo také k jednání s VO, jehož představitelé se však odmítli podřídit.
I sám Konovalc byl nucen v roce 1922 emigrovat z Polska a na území dnešní Ukrajiny se již nevrátil.68. Vzhledem ke své členské základně a geografické dostupnosti byla jeho činnost v ukrajinských zemích prizmatem UVO zaměřena především na východní Halič a Polsko jako takové, i když UVO a později OUN usilovaly o celoukrajinskou působnost jak v územním, tak v sociálním, popř. politických podmínek.73 Její bojová činnost byla vzhledem k podmínkám omezena v podstatě pouze na Polsko. Polské policii se však podařilo odhalit domácí konspirační síť a v roce 1927 bylo 36 členů UVO postaveno před soud v Krakově.
Německé zpravodajské služby z obavy z mezinárodního skandálu přerušily kontakty s UVO a první komando bylo v roce 1928 přemístěno do Ženevy.96 Grzegorz Motyka dále píše, že UVO by také mělo udržovat kontakt s československou zpravodajskou službou.97 Zdroj čs. pro toto vydání se však nepodařilo zjistit provenienci. V rámci Československa se organizace zaměřovala na získávání morální a finanční podpory při emigraci, rozšiřování členské základny, pořádání kurzů s vojenskou tématikou, legalizaci uprchlíků z Haliče, udržování komunikačních kanálů s Polskem, pašování publikací, lidí, zbraní a dalších materiálů. nepocházelo přímo z českých prostředků, ale zahrnovalo např. dobrovolné zdanění“ ukrajinských studentů, kteří dostávali měsíční stipendia od Česko-ukrajinského výboru.100 Územní celistvost ČSR tím nenarušil, ale můžeme předpokládat, že dělal tak primárně z taktických důvodů, ve vnitřním materiálu se ale anexe Podkarpatské Rusi a východního Slovenska samozřejmě počítala, ale ne v důsledku. Zahrnovalo to finanční podporu UVO bolševiky a předávání rozvědky, ale to asi ne Důležité.
Radikální mládí na scénu! Studentské nacionalistické organizace
Již v roce 1924 bylo v rámci organizace projednáváno dílo Dmytra Doncova za přispění Volodymyra Martynce, snad nejvýznamnějšího člena HUNM a později OUN, dlouholetého obyvatele Československa.108 Pod tímto názvem vznikl tento časopis. následně publikoval i po začlenění HUNM do OUN jako její tiskový orgán až do jejího zániku v roce 1934. Tím de facto odmítal demokracii a přijímal fašistické prvky státní organizace či dokonce diktatury, alespoň po dobu národní osvobozenecká válka (provázená mobilizací národa a jeho zdrojů pro ni) a přestavba země s teoreticky možnou transformací v parlamentarismus v pozdějším období.112 V hospodářské oblasti stál v pozicích defenzivního korporativismu. , podpora drobného zemědělství a silně levicová sociální politika. Podobně se nacionalistické skupiny v Německu sjednotily ve Svazu ukrajinských nacionalistů (Союз україный националистве) pod vedením LUN.
V letech 1924 a 1925 pod vlivem a za účelem studia děl Dmytra Doncova vznikly studentské spolky Skupina ukrajinské státní (státotvorné) mládeže (Група українска державницкой ukrajinských gymnázií, ukrajinské gymnázium). Organizace вышщих клас українский нимназий). V roce 1926 se sjednotili ve Lvově ve Svaz ukrajinské nacionalistické mládeže (Союз українська nacionalisticheku mulda, SUNM).
2.4 (Ne)jednotná Organizace ukrajinských nacionalistů
Jaká bude naše Ukrajina? Ideologie a propaganda OUN
Bylo tedy nutné s Doncovovými tezemi dále pracovat a přetvářet je v ideologii, která určuje, jak, za jakých podmínek, kým, kdy a kde budou kroky vedoucí k návratu ukrajinského národa k jeho „historickému poslání“, jaké ukrajinské stát má vypadat, kdo ho má postavit atd. Druhým neúspěchem bylo rozdělení, způsobené "měkkými demokratickými mravy, stranictvím" atd., které nikam nevedlo, jen aktivní vrstvy národa "soupeřily" mezi sebou. A třetí bod, jasně vypůjčený od Doncova, se týkal nedostatku radikalismu, respektive neschopnosti využít veškerou „sílu národa“ k jeho osvobození.
Starší generace OUN byla vesměs méně radikální, vědoma si limitů možností ukrajinského národa v národně osvobozeneckém boji a zjevné nutnosti spolupráce s mezinárodním společenstvím proti SSSR a neměla zahraniční, zejména italské a Německé vlivy stejně nekritické jako mládež, např. hned po vídeňském kongresu začátkem roku 1929 vyšla brožurka Řád organizace ukrajinských nacionalistů (Устрий орґанизации украйный националистев), ve které byly publikovány společensko-ekonomické postuláty. program, zahraniční, hospodářská, vzdělávací, náboženská, finanční a sociální politika. To byl de facto základní program a cíle spolu s výkladem ideálu národního státu z pera ideologů OUN, která vznikla v roce 1929.
Na základě tohoto práva se budou organizovat v profesních organizacích s právem sdružovat se podle územního principu a podle výrobního sektoru a budou mít své zástupce i v orgánech veřejné moci. I když to text přímo neříká, tyto pojmy de facto legitimizovaly jakýkoli druh boje za vznik samostatného ukrajinského státu, včetně násilného. Ukrajinský národ byl uznán jako nejvyšší autorita všech ukrajinských nacionalistů a boj za nezávislý národní stát byl svatou povinností všech vrstev národa, což opravňovalo OUN, jako jeho přirozeného zástupce, vést národ tímto směrem.
