Nechtěný národ. Ukrajinská minorita v druhé Polské republice

Rozhodnutí rady ambasadorů z března 1923 definitivně určilo hranice Polska.¹⁵⁴ V jejich mezích tou dobou žily více než čtyři miliony Ukrajinců tvořících cca 14 % obyvatel státu. K roku 1939 jejich počet stoupl na více než pět a půl milionu a dále rostl v důsledku natality obecně vyšší než celostátní průměr.¹⁵⁵ Po Polácích tvořili druhou největší etnickou skupinu v zemi. Téměř 90 % Ukrajinců žilo trvale na venkově (průměr státu 75 %)¹⁵⁶, přičemž zemědělstvím se živilo více než 80 %, většinou na malozemědělských usedlostech.¹⁵⁷ Ukrajinci a Rusíni byli koncentrováni ve východních oblastech země, především ve vojevodstvích Volyňském (68,4 % populace), Poleském (17,7 %), Lublinském (3 %), Lvovském (35,9 %), Tarnopolském (50 %), Podolském, Stanisławowském (69,8 %) a ve východní části Krakovského (2,5 %).¹⁵⁸ Celkově obývali periferní oblasti meziválečného Polska, zejména východní Halič, přejmenovanou z politických důvodů na Východní Malopolsko (Małopolska Wschodnia)¹⁵⁹, Volyň, značně poškozenou válkou, Chełmsko a Podlaší. Obecně vyšší stupeň národní uvědomělosti panoval mezi Ukrajinci z bývalého rakouského záboru. Národnostní vědomí Rusínů-Ukrajinců z ruského záboru bylo nižší, nicméně sociálně-ekonomické důsledky války a relativního „osvobození“ venkova od polských, ruských a židovských „pánů“ v časech válečné anarchie let 1918 až 1920 se hluboce zakořenily do jejich mentality. Zavádění cizí polské vlády po roce 1920 s mnoha dříve neznámými zákazy a nařízeními naráželo na odpor.

Postupem času tak vznikly různé stereotypy, zejména Poláka-drába, které v kombinaci se vzpomínkou na předchozí období zdánlivé svobody patrně přispěly k pokusu ukrajinských nacionalistů o násilné řešení polsko-ukrajinských sporů.¹⁶⁰

Gramotnost (nejen) ukrajinského obyvatelstva taktéž korelovala s hranicemi dřívějších záborů s podstatně lepší situací v rakouském a německém než v ruském. Důsledkem lepší úrovně vzdělanosti v Haliči bylo i silnější národní vědomí tamního obyvatelstva ve srovnání s ruským záborem.¹⁶¹ Nicméně i v Haliči existovaly lokality, často špatně přístupné, s nejasnou

154 Na základě rozhodnutí Rady byla k Polsku připojena i východní Halič jako územní celek se zaručenou autonomií na dobu 25 let, kdy měl být vyhlášen plebiscit. Ten se vzhledem k neuplynutí lhůty v důsledku vypuknutí Druhé světové války nikdy nekonal a lze pochybovat, že i za jiných okolností by jej polské úřady připustily.

155 Torzecki, R.: Kwestia ukraińska w Polsce w latach 1923–1929, s. 11.

156 Kol. autorů: Dějiny Polska, Lidové noviny, Praha, 2020, s. 442.

157 Kol. autorů: Політична історія України XX століття, díl 5, s. 468-469.

158 Tamtéž. s. 468-469. Dále Czubiński, Antoni: Historia Polski 1864–2001, Ossolineum, Warszawa, 2008, s. 110.

Dále viz mapová příloha č. 7. Stejně jako každé jiné sčítání lidu nesla i ta v Polsku metodologickou zátěž.

Vstupovaly do nich objektivní potíže a stejně tak zájmy komisařů a státu. Viz Ajnenkiel, Andrzej: Polityka Polski w stosunku do Ukraińców w okresie międzywojennym. Wybrane problemy. In Polska-Ukraina: trudne pytania, t.

1-2.Varšava. 1997, s. 19.

159 Viz. kol autorů: Dějiny Ukrajiny, s. 303.

160 Motyka, Grzegorz: Ukraińska partyzantka. Rytm, Warszawa, 2006, s. 38-39.

161 Mironowicz, Eugeniusz: Białorusini i Ukraińcy w polityce obozu piłsudczykowskiego, Trans Humana,

66

sebeidentifikací.¹⁶² Ukrajinci v Polsku, geograficky, etnicky, historicky ani politicky netvořili homogenní masu. Obecně lze rozlišit skupinu uvědomělých převážně řeckokatolických Ukrajinců haličských a těch žijících podél toku Sanu patřících do rakouského záboru. V podkarpatí dále žila příbuzná etnika Lemků, Bojků a Huculů, která se však za Ukrajince nepovažovala.¹⁶³ Na Volyni a Chełmsku spadajících do carského záboru žili málo uvědomělí pravoslavní Ukrajinci, stejně jako v Podlaší, kde ve 20. letech nebylo lze rozlišit mezi Ukrajinci a Bělorusy.¹⁶⁴ Na prvním místě je nutno říci, že stejně jako neexistovala široce akceptovaná definice Ukrajince, neexistovala ani ucelená národnostní politika polských vlád a státních struktur. Politická a národnostní situace se lišila v jednotlivých oblastech a odpovídala nejen místním kulturním, náboženským, geografickým a jiným specifikům, ale i stanoviskům odpovědných míst.¹⁶⁵ Lze však vysledovat obecné tendence polského politického myšlení vzniklé v 19. století, které přetrvaly až do roku 1939, resp. ještě později.

V meziválečném Polsku se všechny početnější národnostní menšiny ocitly v postavení druhořadých obyvatel, přestože Polsko podepsalo spolu s dalšími evropskými státy vedle Versaillské smlouvy i menšinovou smlouvu, zaručující práva minorit.¹⁶⁶ Tato teze neplatí pouze pro nejpočetnější z nich, Ukrajince, ale též pro Bělorusy, Židy, Litevce, částečně Němce a další.

Mimo nacionalistických teorií o nadřazeném polském národě a jeho úloze v civilizačně-kulturní elevaci „zaostalých“ etnik a vůdčí úloze ve východní Evropě sehrály svou roli i ryze praktické důvody. Polská elita interpretovala Poláky jako národ historicky sevřený mezi Němce na západě a Rusy na východě, který nemohl těmto početnějším skupinám dlouhodobě konkurovat vzhledem ke geografickým, demografickým a ekonomickým podmínkám. Polská mocenská pozice byla dále umocňována nedávným vítězstvím v Polsko-bolševické válce a silnou podporou Francie, snažící se vytvořit z Polska náhradu za ruský (protiněmecký) vliv na východě. Imperativ růstu polské populace ať již formou zvýšené porodnosti či asimilace jiných slovanských etnik tak byl blízký většině politické reprezentace.¹⁶⁷ Negativně orientování vůči menšinám byli zejména národní a křesťanští demokraté. Smířlivější postoje zaujímali socialisté a komunisté. Levice nicméně v důsledku nedávné války s východním sousedem a vzhledem k

Białystok. 2007, s. 129.

162 Tato teze se týká především Lemků, Bojků a Huculů žijících v horských oblastech Karpat. Tato etnika se v celém meziválečném ani pozdějším období nepovažovala za součást ukrajinského národa a jejich vztah s úřední mocí byl podstatně lepší. V poválečném Polsku je však postihl podobný osud jako zbylé Ukrajince. Viz níže.

163 I tato etnika se později stala cílem polonizačních snah v programu tzv. revindikací. Viz Kuczerepa, Mykoła:

Polityka narodowościowa Drugiej Rzeczypospolitej wobec Ukraińców w latach 1919–1939. In Polska-Ukraina:

trudne pytania, díl 1-2, Światowy związek żołnierzy Armii Krajowej, Warszawa, 1997, s. 33.

164 Drozd, R., Halczak, B.: Dzieje Ukraińców w Polsce w latach 1921–1989, s. 32-33.

165 Pro více informací k místním specifikům viz tamtéž, s. 32-45.

166 Kol. autorů: Dějiny Polska, s. 445-446.

167 Torzecki, R.: Kwestia ukraińska w Polsce w latach 1923–1929, s. 21.

67

agrárnímu charakteru Polska nedisponovala elektorátem potřebným k signifikantním volebním úspěchům.¹⁶⁸

Ukrajinskými nacionalisty a některými současnými ukrajinskými historiky bylo proto Polsko vnímáno jako tzv. „okupant“ většiny tzv. „západoukrajinských zemí (ZUZ)“, a podobně SSSR (a Rumunsko) zbytku Ukrajiny.¹⁶⁹ Existující průmysl a velkokapacitní zemědělské podniky na etnicky heterogenním východě byly majoritně vlastněny a provozovány menšinovými Poláky a Židy, v důsledku čehož etnický konflikt existoval nejen v rovině nacionální, ale i sociální. Za dané situace se místní Poláci i Ukrajinci stávali snadnou „obětí“

propagandy nacionalistických a komunistických stran.¹⁷⁰ Komunisté byli obecně vnímáni jako trvalá hrozba polského státu, s ukrajinskými nacionalisty na druhém místě. Nutno je zmínit nepokoje na východní hranici způsobované partyzánskými bojůvkami ze SSSR a podporované místním obyvatelstvem, které se na Volyni podařilo potlačit až roku 1925.¹⁷¹ Období korenizace v SSSR ve 20. letech polským Ukrajincům přirozeně imponovalo a přinášelo jisté sympatie ukrajinským komunistům, oficiálně sdružených ve vlastní straně, což polským prizmatem hrozilo separatismem. Navíc ze strany státu, který byl považován za největší hrozbu Polsku.¹⁷² Negativní stereotypy o „polském karabáči a vykořisťovateli“, „chamtivém Židovi“ a

„nevzděla(tel)ných líných Ukrajincích“ patřily k běžnému koloritu.

Země se v důsledku národnostních sporů, válečných škod a zpřetrhání dopravních, ekonomických a dalších vazeb v rámci bývalých záborů s dřívějšími trhy již od roku 1918 potýkala s ekonomickou krizí, jejíž příčiny se až do roku 1939 nepodařilo efektivně vyřešit.¹⁷³ Existovaly propastné rozdíly mezi relativně průmyslovým západem a téměř výhradně agrárním východem. Vzhledem k absenci válečných reparací¹⁷⁴, politické nestabilitě a nejisté geopolitické pozici (hraniční spory s Německem, Litvou, SSSR a ČSR) se II Rzeczpospolité nepodařilo přilákat dostatečný zahraniční kapitál a hospodářství země se tak nemohlo

168 Tamtéž, s. 8.

169 Viz kol. autorů: Політична історія України XX століття, díl 5, s. 516. ČSR se tento bod přinejmenším do druhé poloviny 30. let netýkal. Viz níže.

170 Torzecki, R.: Kwestia ukraińska w Polsce w latach 1923–1929, s. 25.

171 Majewski, Marcin Łukasz: Wołyń, komunizm, nacjonalizm, terroryzm, Rytm, Warszawa, 2004, s. 8. Ani po uzavření Rižského míru nepřátelství mezi Polskem a bolševiky neustalo. Polsko v meziválečném období tajně podporovalo exilové struktury ULR, zatímco bolševici se snažili destabilizovat Polsko vysíláním partyzánských skupin a podporou komunistických struktur.

172 Srov. kol autorů: Dějiny Ukrajiny, s. 308-309; Torzecki, R.: Kwestia ukraińska w Polsce w latach 1923–1929, s. 50 a dále s. 74-75.

173 Vzhledem k předchozímu rozdělení státu mezi tři různé subjekty nelze obecně stanovit základní hodnotu ekonomického výkonu v období před první světovou válkou. Wojciech Roszkowski soudí, že na úroveň roku 1913 se polská ekonomika dostala až roku 1938 a to pouze v celkových číslech. Výkon v přepočtu na počet zaměstnanců údajně klesl. Dále srov. Roszkowski, Wojciech: Historia Polski 1914–2014, Wydawnictwo naukowe PWN, Warszawa 2005, s. 85 a kol. autorů: Historie Polska, s. 442.

174 Od Německa Polsko neobdrželo žádné a reparace vyjednané v Minsku a Rize SSSR nikdy nezaplatil.

68

adekvátně modernizovat ani v průmyslu, ani v zemědělství.¹⁷⁵ Problémy přinášely i celní války a vzájemné ekonomické blokády s Německem a SSSR. Ekonomiku dále zatěžovala vysoká inflace, jíž vláda pokrývala schodky rozpočtu, a armádní výdaje.¹⁷⁶ Jednotlivé vlády byly nuceny zavádět úsporná opatření, vyvolávající časté nepokoje.¹⁷⁷ Nadějný růst let 1926 až 1928 byl vzápětí znegován velkou krizí vypuknuvší roku 1929. Ekonomika se začala vzpamatovávat až v druhé polovině 30. let. Ambiciózní vládní programy, zejména výstavba tzv. centrálního průmyslového okruhu, se nepodařilo do vypuknutí druhé světové války realizovat. Polsko tak v hospodářském výkonu zaostávalo za okolím, což se negativně projevovalo v sociálních i národnostních konfliktech a vytvářelo podmínky jak pro antipolskou propagandu, obviňující vládu a potažmo Poláky z úmyslné retardace hospodářství menšin, tak pro antimenšinovou propagandu na míšených územích. Ta vykreslovala Ukrajince, Bělorusy a další minority jako zaostalé skupiny určené k polonizaci. Proti této propagandě stavěly tyto národnosti, jež z ekonomického hlediska byly vůči etnicky polským územím, především na západě pozadu o desítky let,¹⁷⁸ své antiteze obviňující polský stát z ožebračování menšin a dotování polského živlu. Další problém představovala nezaměstnanost, zvyšovaná silným přírůstkem populace, přelidnění některých oblastí a z toho vyplývající nedostatek půdy.¹⁷⁹ Tyto problémy vlády řešily kolonizací vojenskými veterány polské národnosti (až 200.000 osob včetně rodin¹⁸⁰) a agrární reformou, ovšem opět značně nešťastně a necitlivě. Kolonizace byla přímo solí v očích menšin a parcelace velkých statků preferovala Poláky před jinými národnostmi, mimo jiné podmíněním služby v polské armádě a vyloučením osob bojujících proti Polsku v letech 1918 až 1921 (tedy všech Ukrajinců sloužících v UHA, ale také Rudé armádě a dalších subjektech), čímž se vztahy dále zhoršovaly.¹⁸¹ Tyto z polské strany zdánlivě logické kroky, sice nemusely být nutně mířeny proti Ukrajincům jako národu, nicméně právě tak byly (dez)interpretovány. Polský stát zároveň nebránil odchodu Ukrajinců do zahraničí, především do Severní a Jižní Ameriky.¹⁸²

Politickou scénu v meziválečném období charakterizovala nestabilita a roztříštěnost jak mezi národnostními subjekty, tak mezi pravicí, levicí a středním proudem, v důsledku čehož

175 Roszkowski, W.: Historia Polski 1914–2014, s. 36.

176 Kol. autorů: Dějiny Polska, s. 449.

177 Czubiński, A.: Historia Polski 1864–2001, s. 125.

178 Kořeny těchto problémů již byly nastíněny. Spočívaly v nerovnoměrném postupu průmyslové revoluce, politice Vídně a Petrohradu v předválečném období, přelidnění a důsledcích válečné destrukce let 1914 až 1920.

179 Roszkowski, W.: Historia Polski 1914–2014, s. 78-79.

180 Shakdrij, M.: Ukrainian Nationalism, s. 21.

181 Drozd, R., Halczak, B.: Dzieje Ukraińców w Polsce w latach 1921–1989, s. 24. Dále kol. autorů: Dějiny Polska, s. 450 a kol. autorů: Dějiny Ukrajiny, s. 306-307.

182 Kol. autorů: Українська політична еміграція 1919 – 1945: Документи і матеріали, Парламентське видавництво, Київ, 2008, s. 7. Emigrovat mělo téměř 100.000 osob ukrajinské národnosti.

69

byla činnost zákonodárných a výkonných orgánů často paralyzována.¹⁸³ Demokracie v Polsku se tak ocitala pod palbou radikálů poukazujících na neschopnost systému řešit problémy státu.

Výjimkou nebyly klidné i násilné projevy nespokojenosti včetně nepokojů, násilného odporu a atentátů, např. na prvého prezidenta Polska Gabriela Narutowicze zavražděného polským nacionalistou spjatým s národní demokracií, nebo Bronisława Pierackého, podlehnuvšího atentátu, jenž spáchali ukrajinští nacionalisté (viz níže). Piłsudski se brzy po vítězství v Polsko- bolševické válce stáhl na protest proti politickému vývoji do ústraní, nicméně stále disponoval značným vlivem, především v armádě.

Polská dominance v II Rzeczpospolité se začala manifestovat vzápětí po ukončení bojů s bolševiky. Do státních služeb vstupovali především Poláci.¹⁸⁴ Státní zaměstnanci jiných národností byli různými způsoby nuceni opouštět pozice. Od 30. let tvořili jen marginální část úředního aparátu, to i na nižších stupních, čímž se stát menšinám dále odcizoval. Tento proces však nelze interpretovat pouze na základě nacionalistické politiky, ale také prizmatem nedostatečných pracovních příležitostí i pro samotnou polskou inteligenci. Neměl-li stát dostatek možností k zaměstnání polské inteligence, těžko by bylo před většinovou polskou veřejností obhajitelné přijímání Ukrajinců, Němců či jiných národností do státní služby na úkor

„vlastních“.

Parlamentní volby roku 1919 se vzhledem k probíhajícím bojům a neustálené hranici na východě oblastí obývaných Ukrajinci netýkaly. Volby roku 1922 většina haličských ukrajinských stran bojkotovala v gestu nesouhlasu s polskou nadvládou a podpory již exilové Petruševyčově vládě.¹⁸⁵ Nacionalisté iniciovali první masovější vystoupení doprovázené sabotážními akcemi, které potenciální voliče odrazovaly.¹⁸⁶ Tyto volby doprovázel teror vyprovokovaný Ukrajinskou vojenskou organizací (UVO, viz níže). Volební účast v Haliči i v dalších východních vojevodstvích tak byla poměrně nízká, leckde pod 50 %.¹⁸⁷ Ukrajinci, kteří se k volbám dostavili, patřili z logiky věci mezi umírněnější a odevzdali hlasy méně radikálním stranám. Dvacet pět ukrajinských poslanců a šest senátorů tak nebylo lze považovat za zcela reprezentativní zástupce a i tito do Poláků relativně příznivě naladění Ukrajinci protestovali proti rozhodnutí rady ambasadorů.¹⁸⁸ Ukrajinská účast v zákonodárných sborech tak byla do

183 Roszkowski, W.: Historia Polski 1914–2014, s. 31.

184 V polovině 30. let polský stát měl v administrativě zaměstnávat pouze 14.000 Ukrajinců. Viz Konieczny, Z.:

Polacy i Ukraińcy na ziemiach obecnej Polski w latach 1918–1947, s. 101.

185 Tamtéž, s. 70.

186 Скакун, Роман: Паціфікація: польські репресії 1930 року в Галичині, Видавництво Українського католицького університету, Львів, 2012, s, 20-22.

187 Torzecki, R.: Kwestia ukraińska w Polsce w latach 1923–1929, s. 67.

188 Tamtéž, s. 69.

70 roku 1928 marginální.

Po období vlád s relativně liberální menšinovou politikou, respektive národnostní politikou odsunutou na druhou kolej palčivějšími problémy, nastoupily v letech 1921 až 1926 středopravicové kabinety snažící se zesílit polský charakter státu.¹⁸⁹ V první polovině 20. let začal stát oficiálně propagovat myšlenku, že Bělorusové a Ukrajinci nejsou samostatnými národy, ale pouze „rus'kým“, „rusínským“ čí „poruštělým“ obyvatelstvem bez národního vědomí, ale příslušných do polského národa.¹⁹⁰ Dosavadní stav byl interpretován jako indoktrinace německou popř. ruskou propagandou. Pro většinu menšinového ukrajinského obyvatelstva archaický termín „Rusín“ byl zaveden jako oficiální označení, přičemž Ukrajinci jej vnímali jako ponižující. Školská reforma proběhnuvší ve 20. letech, známá podle tehdejšího ministra školství a osvěty Stanisława Grabského jako Lex Grabski, si kladla ambiciózní cíle v oblasti vzdělanosti, nicméně mimo jiné fakticky zlikvidovala ukrajinské školství v Haliči a nahradila jej tzv. utrakvistickým, tedy systémem dvoujazyčných škol s důrazem kladeným na výuku v polštině (alespoň 50 % výuky, často mnohem více), či přímo polskými.¹⁹¹ Některé ožehavé předměty logicky získaly polský charakter kurikula, s nimž se např. v dějepise Ukrajinci nemohli a nechtěli identifikovat.

Základní obrysy přitom nevypadaly špatně a měly vést k podstatnému zlepšení gramotnosti a vzdělanosti v zaostávajících oblastech. Do dřívějšího ruského záboru byl školský systém de facto nově zaváděn a množství učitelů z řad autochtonů (především Bělorusů a Ukrajinců) zkrátka nestačilo na pokrytí potřeb. Logicky tak do tamních škol přicházeli polští pedagogové, kteří však vyučovali polsky a dle polských učebnic, ačkoliv děti tomuto jazyku nemohly rozumět na potřebné úrovni.¹⁹² Jenže v rakouském záboru systém školství již existoval, a to na základě rakouských jazykových zákonů zajišťujících relativně rovnoprávné dělení mezi Ukrajince a Poláky. Problém spočíval v nařízeních, jež utrakvistické školství zaváděla všude tam, kde alespoň 25 % obyvatel obce připadalo na menšiny, v tomto případě zejména tu polskou. Nerovnoprávné podmínky se manifestovaly v tom, že výuka v menšinovém jazyce (s výjimkou několika předmětů povinně vyučovaných v polštině) mohla probíhat jen tehdy, pokud vyjádřili takovou vůli rodiče alespoň 40 žáků z daného školního obvodu. Zároveň se nesměli rodiče více než 20 dětí vyjádřit pro výuku ve státním (polském) jazyce. V okamžiku, kdy se tak stalo, škola se automaticky stávala polskou. Střední školy byly

189 Drozd, R., Halczak, B.: Dzieje Ukraińców w Polsce w latach 1921–1989, s. 18.

190 Kol. autorů: Dějiny Ukrajiny, s. 304.

191 Torzecki, R.: Kwestia ukraińska w Polsce w latach 1923–1929, s. 97.

192 Kol. autorů: Dějiny Ukrajiny, s. 304.

71

povinně utrakvistické (na žádost rodičů alespoň 40 % žáků) nebo polské a byla omezena možnost zakládání soukromých. Navíc panovaly (oprávněné) obavy o způsobu provádění příslušných hlasování, opakovaných každých sedm let, a možnosti jejich falšování úředními místy.¹⁹³

Podíl výuky v polském jazyce stoupal spolu s věkem dětí a jejich schopnosti porozumět dané řeči. Pokud se však jednalo o učitele neznalého daného menšinového jazyka, vyučoval samozřejmě jen polsky bez ohledu na výše zmíněné. Jestliže ve školním roce 1921/1922 existovalo ve východní Haliči 2.426 ukrajinských a 2.568 polských základních škol, ve školním roce 1930/1931 klesl počet ukrajinských na 134, polských na 2.307 a vzniklo 2.378 smíšených.

Utrakvistické školství navíc vznikalo jen na území některých vojevodství. Ukrajinské a běloruské komunity žijící mimo jejich hranice tak měly k dispozici pouze polské školy.¹⁹⁴ Setrvale rostl počet polských a klesal počet menšinových učitelů.¹⁹⁵ Anuálně mělo absolvovat středoškolské vzdělání zhruba 2.500 Ukrajinců.¹⁹⁶ Toto číslo představovalo orientačně 0,05 % celkové populace a ne více než 3,5 % celého ročníku.

Ve školním roce 1920/1921 fungovalo 10 ukrajinských gymnázií a dvě polsko- ukrajinská ve lvovském školním okruhu.¹⁹⁷ Vedle nich existovalo ještě 15 klasických gymnázií, jejichž jazyk výuky nebyl jasně určen. Zároveň ve stejném okruhu fungovalo 58 polských středních škol, přičemž ve Lvovském vojevodství dle oficiálních statistik žilo 56,6 % Poláků a 35,9 % Ukrajinců/Rusínů. V polovině 30. let sice vzrostl počet ukrajinských středních škol na 24 a dvě utrakvistické, ale 19 z nich byly školy privátní.¹⁹⁸ Nebýt aktivity soukromého sektoru by tak ukrajinské střední školství upadlo do zřejmého regresu.¹⁹⁹ Prostá komparace statistických údajů není sama o sobě dostatečně způsobilá k učinění fundovaných závěrů vzhledem k dalším objektivním faktorům, např. poměr městského a vesnického obyvatelstva, celkově nižší úrovni vzdělanosti a civilizační úrovně ukrajinské společnosti atd. Ukrajinská elita expanzi menšinového školství všech stupňů požadovala dlouhodobě, ovšem bezúspěšně.

Ukrajinské školství v Haliči jako ucelený systém v důsledku nahrazování ukrajinských škol utrakvistickými přestalo existovat. Nebyl splněn závazek legalizace tajné lvovské či

193 Viz Drozd, R., Halczak, B.: Dzieje Ukraińców w Polsce w latach 1921–1989, s. 20-21.

194 Tamtéž, s. 19.

195 K problematice menšinového školství, podmínkám vzniku atd. Viz Torzecki, R.: Kwestia ukraińska w Polsce w latach 1923–1929, s. 95-97.

196 Konieczny, Z.: Polacy i Ukraińcy na ziemiach obecnej Polski w latach 1918–1947, s. 87.

197 Gumuła, Teresa, Majewski, Stanisław: Prywatne szkolnictwo średnie ogólnokształcące w drugiej Rzeczypospolitej – Organizacja i zasięg społecznego oddziaływania, Muzeum historii Polski, Warszawa, 1994, s.

112.

198 Tamtéž. s, 142.

199 Kol. autorů: Dějiny Ukrajiny, s. 306.

72

vzniku nové ukrajinské univerzity (např. přesunutím škol z ČSR, viz níže). Polská vláda se obávala vzniku národně uvědomělé ukrajinské inteligence, která však již v případě Haliče stejně existovala, zápasila s nedostatkem pozic pro vlastní inteligenci a příliv dalších absolventů by situaci pouze zhoršoval.²⁰⁰ Navíc studenty vysokých škol se nově mohly stát pouze osoby, které vykonaly službu v polské armádě, čímž byly menšiny v prvních poválečných letech automaticky vyloučeny z vysokoškolského studia na domácí půdě.²⁰¹ Vyučující ukrajinské národnosti na Lvovské univerzitě měli navíc odmítnout přísahu novému státu, což vedlo k jejich propouštění.²⁰² Neutěšený stav školství byl jedním z hlavním předmětů kritiky ukrajinských politiků a růstu napětí mezi národy po celé meziválečné období.

Polský element sílil a vytlačoval menšinový i v oblasti státní správy a samosprávy, čímž byla na prvním místě postižena nižší ukrajinská inteligence.²⁰³ Vláda chtěla tímto krokem získat kontrolu nad civilním sektorem a zároveň zlepšit zaměstnanost polské inteligence. Nicméně příchozí úředníci, učitelé a další profese často patřili k mladší radikálnější generaci nebo k nejhoršímu úřednickému elementu z Polska. Novým lokalitám a jejich populaci nerozuměli a byli náchylní ke korupci.²⁰⁴ Úřady prvního a druhého stupně přijímaly žádosti podané v mateřské řeči autora, ale jejich odpovědi byly vedeny v polštině, stejně jako obecní vyhlášky nebo soudní procesy.²⁰⁵ Celkově docházelo k vytlačování menšinových jazyků z veřejného života.²⁰⁶ Za situace, kdy převodové páky moci se ocitaly taktéž v polských rukách, nemohlo být řeči o státní asimilaci, poněvadž takovýto stát získával čistě polskou formu. I tento krok tedy vedl k růstu vzájemných antagonismů. Zatímco na etnicky ukrajinských oblastech ruského záboru lze mluvit o jistém zlepšení situace v oblasti národoprávní, školské a kulturní, v případě Haliče nastal jednoznačný regres vyvolaný politikou polských vlád.²⁰⁷ Ukrajinská společnost se stavěla na odpor jak legálním, tak ilegálním způsobem, uzavírajíc kvadraturu kruhu problematických polsko-ukrajinských vztahů.

Ukrajinci byli v Polsku reprezentováni škálou legálních a ilegálních politických subjektů. Ty hlavní lze rozdělit do pěti skupin:

1) Národní: UNDO (Ukrajinské národně demokratické hnutí), USRP (eseři), USDS

200 Torzecki, R.: Kwestia ukraińska w Polsce w latach 1923–1929, s. 99.

201 Kol. autorů: Політична історія України XX століття, díl 5, s. 358.

202 Konieczny, Z.: Polacy i Ukraińcy na ziemiach obecnej Polski w latach 1918–1947, s. 28.

203 Např. ve Volyňském vojevodství z 283 okresních a vojevodských úředníků bylo 274 Poláků, přestože Poláci netvořili ani 20 % obyvatelstva. Viz Drozd, R., Halczak, B.: Dzieje Ukraińców w Polsce w latach 1921–1989. s, 18.

204 Torzecki, R.: Kwestia ukraińska w Polsce w latach 1923–1929, s. 70-71.

205 Tamtéž, s. 98.

206 Kol. autorů: Політична історія України XX століття, díl 5, s. 358.

207 Kol. autorů: Dějiny Ukrajiny, s. 304.

73

(sociální demokraté), UKLS (Ukrajinská katolická lidová strana) 2) Emigrační: ULR, petljurovci, hetmanci

3) Provládní: VUS (Volyňské ukrajinské sjednocení), UASZ (Ukrajinská agrární strana zemědělců), ROV (Ruská organizace vesničanů)

4) Nacionalistické: FNJ (Fronta národní jednoty), OUN

5) Levicové: KPZU (Komunistická strana západní Ukrajiny, UVDSS (Ukrajinské vesnicko-dělnické socialistické sjednocení)²⁰⁸

UNDO bylo dominantní stranou ukrajinské scény a opakovaně dosáhla nejvyššího počtu hlasů Ukrajinců. Byla nejsilnější haličskou stranou, nicméně hlasy získávala ve všech etnicky ukrajinských okresech. Na bývalé carské Volyni dominovaly strany ovládané bývalými petljurovci. Silné pozice si mezi Ukrajinci držely i strany socialistického (do počátku 30. let včetně komunistů) a lidoveckého typu. Ve srovnání s předválečným stavem takřka vymizeli moskvofilové.²⁰⁹

Všechny ukrajinské politické strany od počátku stály na pozicích práva sebeurčení národů a jejich konečným cílem bylo připojení jimi definované západní Ukrajiny k ukrajinskému státu s centrem v Kyjevě, resp. Charkově. Tohoto cíle chtěly dosáhnout různými prostředky v různém časovém horizontu. Některé stavěly vznik samostatné Ukrajiny do pozice nejvyššího imperativu strany, jiné byly ochotny v zájmu národa (dočasně) kooperovat s polským státem či zahraničním subjektem výměnou za koncese ve prospěch Ukrajinců. Záruky polské strany o autonomii menšin, obsažené v ústavě, byly od počátku chápány jako falešné a pouze formálně přijaté z mezinárodních příčin.²¹⁰ Za takové situace ukrajinské politické spektrum označovalo možnost trvalého soužití Poláků a Ukrajinců v jednom státě za nemožné.²¹¹ Jako nejsilnější subjekt se po roce 1925 konstituovalo UNDO vzniklé sjednocením Ukrajinské lidové strany práce a Ukrajinské národní strany práce. Mimo politickou scénu dominovalo i některým společenským, kulturním, hospodářským a jiným institucím ukrajinské společnosti.

208 Podrobnější a lehce odlišné členění uvádí David Svoboda. Viz Svoboda, D.: Jabklo z oceli, s. 288-289.

209 Drozd, R., Halczak, B.: Dzieje Ukraińców w Polsce w latach 1921–1989, s. 16.

210 Tento stav vycházel z předválečných a válečných zkušeností. Polská politika v Haliči byla chápána jako pokračování tendencí z předválečného období, tentokrát však s rozhodovacím centrem v polské Varšavě, nikoli kosmopolitní Vídni.

211 Torzecki, R.: Kwestia ukraińska w Polsce w latach 1923–1929, s. 69-70.

No documento Ústav českých dějin (páginas 65-114)