2. Kyberprostor a úloha státu na zajištění informační bezpečnosti
2.4. Kybernetické operace a mezinárodní odpovědnost státu 1. Nestátní aktéři jako původci kybernetických operací
2.4.2. Státní aktéři jako původci kybernetických operací
zanedbatelného rozsahu. Nemělo by se tak jednat například o případ pouhého zveřejnění 706 nepříznivé informace vůči státu A bloggerem státu B z území tohoto státu B. Takový čin by totiž nevedl k závažným nepříznivým důsledkům pro stát A ani by neporušil žádný (mezinárodní) závazek státu B. Skutečnost, že došlo k porušení mezinárodně uznaného závazku státu je totiž další podmínkou pro uplatnění principu náležité opatrnosti: kybernetický útok nestátních aktérů musí být v rozporu s mezinárodním závazkem státu, z jehož území byl útok proveden. Opačný případ by však nastal u blokování vládních webových stránek klíčových pro výkon veřejných subjektivních práv, jako např. volebního práva. 707
Na základě principu náležité péče lze užít protiopatření rovněž v případě kybernetického útoku na soukromou infrastrukturu (skutečnost, zda je útok veden na státní nebo soukromá zařízení a sítě totiž není rozhodující). Pokud v rámci obchodního konkurenčního boje provede obchodní společnost ve státě A ničivý kybernetický útok vůči svému konkurentovi ve státě B, pak stát A poruší princip náležité péče, jestliže o útoku ví, a přesto nezvolí dostupná opatření, jak tomuto útoku zabránit, přičemž útok způsobí obchodní společnosti ve státě B závažnou škodu. Na rozdíl 708 od účastenství na kybernetickém útoku jiného státu ve formě pomoci, jež předpokládá jednání státních orgánů ve formě konání, dojde k porušení principu náležité péče při opomenutí státních orgánů konat. 709
útoků namířených proti jiným státům soukromých osob, vlivem čehož je dovození mezinárodní odpovědnosti zvláště obtížné. 711
Za kybernetický útok, jehož původcem je stát, však lze označit jakýkoli kybernetický útok sponzorovaný nebo zahájený přímo státem A či jeho jménem na jeho popud, anebo provedený díky jeho záměrnému opomenutí konat, z území tohoto státu, proti kybernetické infrastruktuře či počítačovému prostředí, jež jsou umístěny na území státu B. Vhodné se zdá doplnit, 712 že útok státu A může být namířen i proti kybernetické infrastruktuře pod kontrolou státu B, nejen proti té nacházející se na jeho území. Odpovědným státem bude stát, který porušuje závazek vůči jinému státu; stát, vůči němuž závazek existuje a není splněn, je poškozeným státem. 713
Pravidlo č. 14 Tallinnského manuálu uvádí, že „[s]tát nese mezinárodní odpovědnost za kybernetický čin, který mu je přičten a který je porušením mezinárodněprávního závazku.”714 Citovaná úprava vychází z návrhu článků Komise OSN pro mezinárodní právo k tématu odpovědnosti států za protiprávní čin. Zmíněný dokument o odpovědnosti států za mezinárodně 715 protiprávní chování se stal předlohou řady ustanovení druhé verze Tallinnského manuálu. Návrh článků Komise OSN pro mezinárodní právo k tématu odpovědnosti států za protiprávní chování byl po dlouhých letech vyjednávání a cizelování přijat v roce 2001. Valné shromáždění OSN zahrnulo text jako přílohu své Rezoluce č. 56/83. Ač se nejedná o závazný právní dokument, mezinárodní soudy a tribunály odkazují od té doby v řadě rozhodnutí na jeho znění. Návrh 716 článků Komise OSN pro mezinárodní právo o odpovědnosti států za protiprávní chování tudíž nabývá na důležitosti, čím častěji na něj v rámci své rozhodovací činnosti odkazují mezinárodní soudy a tribunály. Detailnější rozbor hmotněprávních norem mezinárodního práva upravujících odpovědnost
Tamtéž.
711
Tamtéž, str. 10.
712
Tallinn Manual 2.0, Section 1: Internationally Wrongful Acts By State, bod 3.
713
Tallinn Manual 2.0, Rule 14 - Internationally wrongful cyber acts. Překlad autorka.
714
ILC. Draft Articles on Responsibility of States for Internationally Wrongful Acts, with Commentaries, 2001, UN
715
Doc. A/56/10.
CRAWFORD, James. The International Law Commission’s Articles on State Responsibility: Introduction, Text and
716
Commentaries. Cambridge: Cambridge University Press, 2003, str. 48.
států za protiprávní činy přesahuje cíle této práce, lze proto odkázat na dostupnou literaturu. 717 718 Postačí uvést, že z obecného hlediska čin, který povede ke vzniku mezinárodní odpovědnosti státu, musí kumulativně splnit následující podmínky: bude spáchán konáním nebo opomenutím za předpokladu, že takovým jednáním bude porušena povinnost uložená státu mezinárodním právem, a současně bude možné takový čin přičíst státu na základě norem mezinárodního práva. Válečným 719 konfliktům se následující text nevěnuje. V případě neexistence ozbrojeného konfliktu mezi dvěma státy se jakýkoli kybernetický útok mezi nimi považuje za čin uskutečněný v době míru a nepůjde o akt kybernetické války. 720
Ačkoli Charta OSN, která vznikla s cílem vyvarovat se válečným hrůzám známým z první a druhé světové války, se na první pohled nezdá jako dostačující dokument pro 721 řešení konfliktů odehrávajících se v kyberprostoru, obsahuje klíčové pravidlo: zákaz použití síly. Podle čl. 2 odst. 4 Charty OSN „[v]šichni členové se vystříhají ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, tak jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli Organizace spojených národů.” 722 Zákaz použití síly představuje primární normu mezinárodního práva. Uplatní se i v situaci, v níž neexistuje zvláštní smluvní ujednání o kybernetických operacích.
Každý mezinárodně protiprávní čin státu má za následek vznik odpovědnostního vztahu mezi poškozeným státem a státem, který porušil mezinárodní závazek. Reparační povinnost státu 723 v případě porušení mezinárodního závazku je principem mezinárodního práva. Mezinárodní 724
V práci používám spíše pojem čin nežli chování, který mezinárodní právo veřejné používá častěji, narozdíl od
717
trestního práva hmotného, kde se hovoří o (protiprávních) činech. Domnívám se, že chování je širšího významu než čin.
Srov. např. ČEPELKA, Čestmír, JÍLEK Dalibor, ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní odpovědnost. Brno: Masarykova
718
univerzita, 2003. ČEPELKA, Čestmír, ŠTURMA, Pavel, BÍLKOVÁ, Veronika. Kodifikace a rozvoj mezinárodního práva: kodifikace mezinárodního práva, právo mezinárodních smluv, právo mezinárodní odpovědnosti. Praha: Eva Rozkotová - IFEC, 2008, str. 130 a násl. ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní odpovědnost za škodlivé následky činností nezakázaných mezinárodním právem. Mezinárodní odpovědnost. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2003. KOLB, Robert. The international law of state responsibility: an introduction. Cheltenham, UK: Edward Elgar Publishing, 2017.
CRAWFORD, James. The International Law Commission’s Articles on State Responsibility: Introduction, Text and Commentaries. Cambridge: Cambridge University Press, 2003.
Čl. 2 Návrhu článků Komise OSN pro mezinárodní právo o odpovědnosti států za protiprávní chování.
719
AKOTO, Evelyne. Op. cit., str. 9.
720
Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 30/1947 Sb., ze dne 16. ledna 1947 o chartě Spojených národů a statutu
721
Mezinárodního soudního dvora, sjednaných dne 26. června 1945 na konferenci Spojených národů o mezinárodní organisaci, konané v San Francisku (dále jen „Charta OSN”).
Čl. 2 odst. 4 Charty OSN.
722
Čl. 1 Návrhu článků Komise OSN pro mezinárodní právo o odpovědnosti států za protiprávní chování.
723
Srov. např. rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 26. 7. 1927, Factory at Chorzów (Německo v. Polské
724
republice), PCIJ SeriesA No. 9, 21.
odpovědnost zahrnuje podle okolností případu obsahově různé nové právní vztahy, jež mohou zahrnovat požadavek na zdržení se protiprávní činnosti a zákaz jejího opakování, povinnost k náhradě vzniklé újmy, možnost provedení protiopatření i uložení sankce. Prostředky nápravy, 725 které má poškozený stát k dispozici, upravují právní normy o mezinárodní odpovědnosti států.
Tallinn Manual 2.0 zdůrazňuje, že stejně tomu bude i v případě kritérií přičitatelnosti protiprávního činu konkrétnímu státu v kyberprostoru. 726
Druh reakce poškozeného státu na kybernetický útok namířený vůči jeho státním zájmům, jakož i intenzita takové reakce, bývá často výsledkem rychlého posouzení v důsledku nedostatku času a informací. Obecně však platí, že čím bude kybernetický útok závažnějším porušením mezinárodní normy, tím více by se měl reagující stát opírat o konkrétní důkazy, které by měl být schopen v případě potřeby poskytnout (i veřejně). Intenzita svépomocných reakcí státu, mezi něž se řadí retorze, protiopatření, krajní nouze a sebeobrana, narůstá úměrně se závažností porušení mezinárodního práva. Zároveň platí, 727 že dotčený stát by měl jednat „rozumně”, tj. „takovým způsobem, jak by jednaly za stejných nebo obdobných okolností rozumné státy”. 728
Zásadní otázkou je pak rozlišení činů jednotlivců (soukromých osob) od státních činů, neboť z hlediska mezinárodního práva se chování soukromých osob nacházejících se na státním území, případně majících státní občanství, státu nepřičítá. Uvedené pravidlo je problematické v případě kybernetických útoků, neboť je mohou snadno uskutečnit soukromé osoby.